Krůček ke svobodě aneb Jak jsem seděl na plotě

Nebo taky malý krůček ke kriminálu.  Po dlouhé době jsem se rozhodl napsat zase něco z vojny.....

O mávání vojáků na děvčata jsem už psal kdysi dávno a tak jsem popsal i důvody, proč tomu tak bylo. Voják, násilně odříznutý od civilního života strašně rád mával na holky, kdykoliv to bylo možné. Samozřejmě to nebylo na vycházce, to by byl zralý pro Chocholouška, ale pokud se někam přemisťoval na korbě Pragy V3S či tupě hleděl z kasárenského okna na ulici, jeho srdce přímo zaplesalo, když mohl zamávat na hezké děvče a to mu pozdrav opětovalo!
Já samozřejmě nebyl jiný a pokud i mi zamávala nějaká hezká slečna, tak jsem ještě dlouho přemýšlel o tom, kdo to asi byl, jestli jí ještě někdy uvidím, jestli někoho má či jestli bychom si rozuměli... Ale já měl i jinou možnost jak vidět a pozdravit hezké holky!
Bylo to v Kežmarku, kde jsem trávil první půlrok svého dvouletého trestu odnětí svobody za to, že jsem se nenarodil jako holka. Můj velitel družstva se rozhodl, že pomůže svému kamarádovi a zajistí mu nějaké otroky kteří by mu pomohli s jeho prací a jelikož jsem měl pro tuto funkci všechny předpoklady, byl jsem vybrán.
Abych to upřesnil, kamarád mého velitele byl velice šikovný kutil, který uměl vyrábět z překližky nádherné lampy, lustry a jiná svítidla. A taky vyráběl různé překližkové mozaiky a troufl si i na překližkové portréty! A když to zjistili lampasáci, měl o práci na zbytek vojny postaráno! A jelikož toho měl hodně, potřeboval pomocníky.
A tak jsem dvakrát do týdne (zbaven rajónů), spolu se dvěma spolubojovníky, chodil do autoparku kde byla malá stolařská dílnička, brousit překližku. Vlastně obrušovat hrany překližkových dílů ze kterých se měly stát dárky pro důstojnické manželky či milenky.
Seděl jsem na betonovém sloupku, který byl součástí kasárenského plotu a snažil se nic nezkazit. A taky jsem sledoval cvrkot za plotem! Hned pod plotem byl velmi frekventovaný chodník po kterém chodily snad nejkrásnější holky na světě! Alespoň mi to tak připadalo! A už jsem nemusel jen tak bláznivě mávat, mohl jsem i normálně zdravit!
A budete se divit, ale hodně slečen bylo ochotno navázat se mnou rozhovor! A mnoho jich taky mělo ten bezva nápad.... "Tak skoč dolů a zajdem někam do baru, nebo se bojíš?" Bál jsem se....  Ale přemýšlel jsem o tom pořád! Vždyť stačilo jen seskočit z plotu a jsem volný! Žádná buzerace, žádná hašé z masových konzerv, žádná konzervovaná dávka potravin, žádná studená nedělní večeře... Konec bojových rozdělení, konec studia základních řádů, konec plížení v protiplynové masce, konec ranních rozcviček...
Neseskočil jsem... Zůstal jsem dále v pakárně a nadále jsem polykal nepolknutelné guláše z konzerv, tři dny starý chléb či paštiku z vyřazených nedotknutelných zásob... A přitom stačilo tak málo.
No nic, hrdina jsem nebyl i když dneska jsem se s tím mohl chlubit, ale kdo to mohl tušit. Naštěstí jsem nebyl sám,  takových volů nás byly (bohužel) statisíce a lidová armáda proto celkem fungovala. Přeji hezký večer...