Kniha mého srdce II aneb Jak jsem si zamiloval Tajuplný ostrov

"Stoupáme? Ne! Naopak! Klesáme! Je to ještě horší pane Smithi, padáme!" Tato slova zazněla nad hladinou Tichého oceánu 23.3.1865 a v mých uších zní dodnes....

Jules Verne napsal svůj Tajuplný ostrov už jako velmi známý a uznávaný spisovatel a dokončil jím vlastně původně nechtěnou trilogii ve které se objevuje buďto kapitán Nemo či potomci skotského námořníka, kapitána Granta. I když trilogie je dost silné slovo, v Tajuplném ostrově Verne jen vysvětlil a dokončil Nemův životní příběh a dodal rozhřešení jednomu zločinci ze svého románu o Mary a Robertu Grantových.

Já se k tomuto vynikajícímu románu dostal docela oklikou. Byl jsem docela malý kluk a v televizi dávali seriál na motivy tohoto románu s Omarem Sharifem v roli knížete Daakara alias kapitána Nema. Moc jsem toho nepochytil, jen si pamatuji že na maškarní bál pořádaný naší mateřskou školkou, jsem byl za Boba Harveye... To byl hrdina!

Můj, tehdy už sedmdesátiletý dědeček (je zvláštní, jak postupem času dědečkové mládnou), mi moc rád vyprávěl pohádky. Byl jsem jeho první vnuk a trávil se mnou každou volnou chvíli a tak si některé pohádky musel i vymýšlet. Ale nastal čas, kdy jsem se vzbouřil a tvrdě jsem odmítal tu o Karkulce, o loupežnících či o Popelce. "Dědo, já chci Tajuplný ostrov!" A děda vyprávěl... Snad to bylo tím, že se narodil v době kdy pan Verne ještě žil, snad to bylo vynikajícím posluchačem kterého v tom malém klukovi měl, dokázal Lincolnův ostrov popsat přímo mistrně...

Stydím se za to, že samotnou knihu jsem poprvé přečetl až několik týdnů po dědově smrti.. Bylo mi skoro sedmnáct, chodil jsem za holkama a znal jsem dokonce hospodu, kde mi prodali pivo. Přesto jsem jednoho večera otevřel Vernův román a začetl jsem se....

Dodnes toho nelituji, přečetl jsem příběh pěti trosečníků snad stokrát a stále jsem nadšený. Ještě dnes mám představy o tom, jaké by to bylo žít ty čtyři roky na opuštěném ostrově právě s námořníkem Pencroffem, jeho nevlastním synem Harbertem, novinářem Spilettem, vynikajícím kuchařem Nabem a samozřejmě s inženýrem Smithem... Vidím sám sebe, jak přikládám ruku k dílu a z původně nehostinného kousku země pomáhám vytvářet ráj.

František Hrubín v předmluvě k Tajuplnému ostrovu napsal, že poslepu trefí ke Grantovu jezeru, do ohrady, na planinu Výhledu či do Žulového domu. Rád bych se k němu přidal (pokud to není moc troufalé přidávat se k Františku Hrubínovi) a mohu potvrdit, že i já se na Lincolnově ostrově vyznám lépe, než v blízké Ostravě... Bez problému projdu lesem Divokého západu a dojdu až na Hadí poloostrov, vím kde jsou naleziště železné rudy a dokonce vím i to, kde se po celou dobu skrýval kapitán Nemo....

Vím, že dnes už Verne mladým čtenářům (mezi které se ale stále počítám) moc neříká, ale přesto bych si moc přál, aby tomu bylo jinak. Vždyť je moc krásné si za dlouhých zimních večerů otevřít ten, už více než sto let starý příběh a ponořit se do krásných představ... Jak by mi tam bylo krásně... Přeji hezký den.

PS pro případného hnidopicha: Vím, napsal jsem o časových nesrovnalostech u Rychlých šípů a tak musím (ač nerad) na podobnou věc ukázat i nyní. Trosečníci na Lincolnově ostrově byli svědky smrti kapitána Nema a podle Verna to bylo čtyři roky po smrti Abrahama Lincolna po kterém svůj ostrov pojmenovali. V románu Dvacet tisíc mil pod mořem však stejný, avšak o mnoho mladší Nemo posílá křižník se jménem tohoto zavražděného prezidenta USA nemilosrdně ke dnu... Že by byli dva Abrahámové Lincolnové?