Kdo tam byl, ten to pochopí a kdo tam nebyl? Tomu o tom můžete povídat i celé hodiny a on to stejně nepozře tak, jak byste chtěli. Ale to vůbec nevadí...
Připadá mi to neskutečné, ale včera uplynulo čtvrtstoletí ode dne, kdy jsem nastoupil k plnění své nejčestnější vlastenecké povinnost. Včera tomu bylo pětadvacet let ode dne, kdy jsem se poprvé oholil ne proto abych se líbil holkám, ale proto abych ochránil stát před imperialistickou hrozbou, která na nás číhala pár metrů za Rozvadovem.
A konečně jsem se naučil skládat prádlo do komínků, leštit parkety kombajnem a lepit borovou kůru na kmen lípy jen proto, aby nás případný západoněmecký agent (koukajíc přes plot kasáren) nepomluvil, že máme v kasárnách bordel...
Ten den se prostě nezapomíná. Měl jsem sice neskutečné množství informací, třeba od od kamarádů, kteří to už měli za sebou. Nebo od táty, který se na vojně taky pár (dvacet čtyři) měsíců zdržel. Ale taky z dobových médií, jako byl třeba kulturně umělecký čtrnáctideník pro vojáky a širokou veřejnost „Československý voják“ či deník „Obrana lidu“. A něco jsem taky znal ze seriálu „Chlapci a chlapi.“ Přesto jsem netušil, do čeho vlastně jdu!
Samozřejmě nesmím zapomenout na televizní magazín „Azimut“, který nám brancům taky ukazoval krásy vojenského života, ale všechny ty informace se nějak různily, neřkuli odporovaly si. A tak nezbylo nic jiného, než si to vyzkoušet na vlastní kůži. Psal se pátý duben roku 1989 a já narukoval.
Jestli mne v ten den něco uklidňovalo, tak to bylo právě poslední číslo časopisu „Československý voják“, vlastně jeho poslední dvojstránka plná inzerátů. Množství životem zklamaných šestnáctiletých děvčat, které touží poznat vojáka mi vyrazilo dech! Vždyť já se obléknu do uniformy a holky po mě samy začnou metat podprsenky! Jak krásná představa pro osmnáctiletého odvedence...
Nestalo se. Cokoliv o čem psal onen časopis či orgán Ministerstva národní obrany „Obrana lidu“ se projevilo jako kravina. Ale byl bych blázen (nebo spíše debil), kdybych to nečekal. Oni ti kamarádi měli pravdu...
Nastala ta nejbláznivější část mého života. Nastala doba, kdy jsem musel poslouchat ty nejbláznivější rozkazy a musel jsem předstírat, že je chápu. Ale, a to musím přiznat, taky rozkazy které byly opravdu smysluplné...
Byl totiž velký rozdíl mezi rozkazem velitele roty, který chtěl dvakrát denně vyleštit parkety na ubikaci mužstva či rozkazem velitele praporu, který chtěl po vojínovi ať se během deseti minut naučí práci s kosou a pokosí hektarový pozemek, nebo rozkazem technického náčelníka praporu, který chtěl (a věděl proč) abychom se profesionálně starali o tanky. Technika, kterou nám lid (a později stát) svěřil, si totiž určitou profesionální péči zasloužila. A nikdo z nás proti tomu zase tak moc neremcal.
Je to už čtvrt století, přesně tolik kolik uběhlo od konce druhé světové války, do doby mého narození. Někdy mi to připadá jako neskutečně dlouhá doba a někdy (třeba právě dnes) mi to připadá, jako by to bylo včera. Jen ty komínky mi už tak moc nejdou... A v těch dnešních hodnostních označeních se už taky nevyznám. Ale oškrábat brambor příborovým nožem ještě umím! Přeji hezký den.
P.S. Omlouvám se panu doktoru Jahelkovi, že jsem použil refrén jeho písničky k části nadpisu svého blogu, ale on mi jistě odpustí... A ostatním se omlouvám za zbytečný článek, ale když mě to tak baví...
