Jó to já měl kolegu...

Sporadicky, slovy klasika spíš dycky než spora, zajdu do hospody... Rád si sednu někam do rohu, čtu si v klidu noviny a jen tak mimochodem poslouchám cvrkot kolem sebe.... Všude se píše, že v hospodách se chlapi baví o sportu, práci a o ženách (o babách)... Ale je tady i jedno opomíjené téma, a to kolegové. Ať už současní či bývalí...

Často slyším v hospodských rozhovorech, kterých se často účastním i osobně, větu: Jo já mám/měl kolegu.. Jsou to ty rozhovory kde se kluci nad umakartem předbíhají kdo poznal v prácí, nebo v zaměstnání zajmavějšího člověka..

.A já taky jednoho potkal. Jmenoval se Ivan (v rámci ochrany osobních údajů jeho příjmení Klouček neuvádím) a myslím si, že v jakémkoli hospodském klání o nejzvláštnějšího kolegu vždy vyhraju! Je to už nějaký ten pátek (nevím proč se jako časová jednotka označující delší dobu označuje zrovna přehršel pátků, ale nebudu se v tom šťourat) co jsem poznal výše jmenovaného Váňu. Přišel k nám do bývalé BSP, která se teprve pár čtvrtků (čtvrtky jsem vybral proto, abych ukázal že to nebylo zase tak dlouho jako kdyby to byly pátky) vzpamatovávala z toho, že už není brigádou, jako nova posila. Abych pravdu řekl (vlastně napsal) tak to zas tak  moc velká posila nebyla. Byl to mladý kluk a hutní prvovýroba ve Vítkovických železárnách, kterou teprve nedávno převzal od Gottwalda nový majitel, byla jeho první a zřejmě i poslední zaměstnaneckou štací. Ale ten kluk měl obrovské štěstí, že se dostal mezi nás... My jsme byli kolektivem poskládaným z opravdových špiček dělnické třídy!

Byl tam zedník, který kromě svého domu a několika vilek svých příbuzných nic nepostavil, elektrikář který když naposledy měnil pojistky tak v celém Přívoze (Ostravská čtvrť) hodinu nejezdily tramvaje, rodné strany doktor, kterého nikdy nezajímala politika a VUML si udělal jen proto aby mohl předsedat chovatelům exotického ptactva, opravář výtahů který se bál do zdviže vůbec nastoupit, protože tušil co se může stát, bývalý voják který si neuměl otevřít paštiku a strojvedoucí který viděl lokomotivy každý den, sbíral totiž jejich modely... A potom jsem tam byl i já a pár kamarádů kteří taky nebyli bez úletů, ale to bych zatím neventiloval...

A Ivan mezi nás vletěl jako kometa Shoemaker Levy 9 do atmosféry Jupitera! On totiž nevěděl vůbec nic a udělal si z toho svojí přednost. Ano byl to blbec, ale ne takový blbec nad kterým ohrnete nos a dále se s ním nebudete bavit. On byl takový zvláštní blbec, blbec kterého si bude každý kolektiv hýčkat a za nic na světě by ho nevyměnil... Od mistra, přes předáka až k poslednímu trochu uvažujícímu proletáři v naší partě mu všichni pomáhali v jakémkoli styku s úřady, vojenskými správami, policií či pojišťovnami. A on nám to opravdu oplácel! Žil totiž v úplně jiném světě než my.. v nějakém lepším světě, ve světě kde nejsou žádné problémy, žádná závist či nenávist okoloživořících občanů.

Ale mohl bych napsat něco, čím nás bavil... byl to vášnivý motorista a doma si skládal motocykl... nutno říci, že v tom byl machr a dal si opravdu záležet!!! Každou součástku krásně vyčistil a moc bych za to nedal pokud každou nějak nepojmenoval. Motorka vypadala nádherně a když jsme se na ní byli podívat tak jsme byli u vytržení. Ale když jsme na půdě toho finského domku stáli tak někoho z nás (ne, nebyl jsem to já) napadla otázka: Ivane, jak to monstrum dostaneš po těch úzkých točitých schodech ven? A on? Nevím, ještě jsem nad tím neuvažoval, možná zbourám dům. Od kohokoliv bych to bral jako ironii, ale myslím, že Ivan ten dům opravdu trochu zboural.

Koupil si auto. Nikdy nám ho neukázal, neboť mu ho ukradli nějací kovkopové a odvezli do sběrny. Ale všichni jsme si ten vůz představovali. Podle Váni to byl devadesát roků starý Ford Hilman. Koupil ho za neuvěřitelných patnáct stovek. Zeptal jsem se ho, jestli to auto má dřevěný karburátor a on nevěděl. Šel se podívat a kupodivu nemělo.

Byl s kamarády na dovolené u Žermanické přehrady. A seznamil se tam s nějakou Italkou. My víme, že to byla Italka odněkud z Vítkovic, ale nechali jsme ho při tom... vždyť se tolik snažil když hledal ve slovníku slovo motorka.. A zvláště když už jí slíbil, že až pojede kolem Itálie tak že se určitě staví...

On byl taky tak trochu mluvnický génius. Dokázal totiž ve slově, které má tři písmena udělat tři hrubky. Ale to bych nerozváděl, to pošlu do Pelhřimova, tam to evidují.

Ale co nás opravdu dostalo byl jeho pojem o čase. On netušil, že po březnu následuje duben a vůbec mu to nevadilo. Když jsem mu na otázku, kolikátého je letos Silvestr odpověděl, že letos už byl a další bude šestého ledna, bez mrknutí oka odešel za vedoucím zajistit si na toto datum volno... bude slavit Silvestra. Oslava jeho dvacátých narozenin byla nádherná, byli jsme tam všichni a každý něco donesl. On vše rozdal a tak jsme si koupili dárky navzájem, dali to oslavenci a potom si je zase rozdělili. Chvíli po začátku oslavy jsme mu jemně sdělili, že ještě nemá dvacet, ale že je o rok mladší. On neváhal, vytáhl občanku, kalkulačku a začal počítat. Výsledek byl jasný, ale v žádném případě ho nerozhodil. To nevadí, stejně se ožerem!!!

Rád bych taky něco napsal o jeho rodinných poměrech, ale to je tak složitá věc, že by se o tom dalo přednášet na Oxfordské střední (na univerzitu to ještě nemá). Tak jen v kostce: Jeho otec si vzal ženu i s dcerou, s ní měl syna, časem se rozvedl a oženil se znovu. A koho si vzal? Tu dceru své bývalé ženy. A s ní měl Ivánka.... Stíháte sledovat? Potom se opět rozvedl a vzal si zpátky Váňovu babičku.. A tady končí veškerá sranda! Ivan má bráchu který je zároveň jeho strejdou, matku která je tak trochu jeho nevlastní sestrou, otce který je jeho dědečkem... a to jsem nepsal o několika dalších postavách! Ale to bych se zbláznil i já, ten co mu maloval rodokmen...

Tak řekněte, kdo má nejzvláštnějšího kolegu???