I když ten tupý střih, který na její ofině ukazuje podle jakého hrnce ji rodiče stříhali vypadá poněkud podivně, ale přesto... Na svůj věk vypadá hodně dobře. Vlastně hodně roztomile...
Tak už máme venku zase neskutečné horko a já se rozhodl, že vyrazím do ulic až navečer. I když do ulic... Prostě jsem se rozhodl dojít pro rohlíky, chléb a automatickou pračku až v době, kdy ta životodárná koule nebude tolik pálit. Jenže...
Jenže i v sedm hodin středoevropského letního času bylo v tom našem zpropadeném (pro někoho) kraji neskutečné vedro. A tak jsem se rozhodl, že spolknu jedno láhvové pivo před místním, vietnamskými prodejci vedeným obchodem.
Já tam chodím docela rád, protože majitelé jsou velmi příjemní lidé a vůbec mi nevadí, že jejich ochota mnohokrát hraničí až s vlezlostí. Oni to tak prostě mají...
A tak jsem si sedl do plastové židle v příjemném stínu a... A teď budu asi za blba, ale vložil jsem si do uší sluchátka a zaposlouchal jsem se do audio-knihy. Zaposlouchal jsem se do Harryho Pottera a jeho tajemné komnaty. A potom přišla Sára...
Malá vietnamská holčička, která po prázdninách nastoupí do první třídy místní základky se na mne podívala a zeptala se: „Co to posloucháte?“ Podal jsem jí jedno sluchátko a ona se rozzářila. „Trpaslíci! Já mám ráda trpaslíky, ale raději mám pejsky! Vy posloucháte pohádky?“ Netušil jsem co mám říci a tak jsem se zaměřil na ty pejsky.
„Jak se řekne vietnamsky pejsek?“ Vím, že to nebyla zrovna geniální otázka, ale na co jsem se měl zeptat. Ona něco zaskřehotala (omlouvám se Vietnamcům, nechci dehonestovat jejich jazyk) a usmála se. „Ale raději mám koníky!“ řekla a zatvářila se velice vážně. „Ale nevím, jak se řekne koník vietnamsky. Maminka mi to ještě neřekla. Ale vím, jak říká koník maminka.“
A v tu chvíli ta šestiletá holčička přešla z plynulé a krásné češtiny na češtinu stánkářů. Vypadalo to jako, když si k mateřštině svých rodičů a jazyku státu kde bude žít, přidala ještě jeden jazyk. A šlo ji to výborně...
Potom mi řekla něco (pro mne i pro ni) neuvěřitelného. Její starší bratr se totiž jmenuje Pavel. Já ještě neslyšel o žádném vietnamském Pavlovi a ona... A ona si myslela, že každý Pavel musí být buď holobrádek (jako její šestnáctiletý bratr), nebo vousatý apoštol z Michelangelových obrazů. Já ji do té představy moc neseděl...
Ale vraťme se zpátky na zem. Malá Sára půjde po prázdninách do první třídy, moc se těší na kamarádky ze školky a dokonce i na jednoho kamaráda. I když ten ji prý naštval, ale neřekla proč. Ona prostě čeká, že její dětství bude stejné, jako dětství jejich spolužáků. A že umí mluvit hodně exotickým jazykem? Že jejím rodičům ta čeština moc nejde?
Děti umí být hodně kruté, ale v tomhle případě bych to tak neviděl. Možná se najde nějaký (nevím jak to napsat, když jde o dítě), ale... Myslím si, že Sára časem zapadne do naší společnosti bez sebemenších problémů a třeba se z ní stane advokátka, která jednou... Jednou vytáhne z bryndy nějakého antivietnamce... Přeji hezký večer.
