Fronty jsou různé, studená, teplá, okluzní, ruská, západní, Národní či Mladá. Ale taky existuje fronta na něco....
Však to určitě všichni znáte, objeví se nějaké zboží či služba o kterou je momentálně větší zájem než o jiné komodity a lidé se postaví do fronty. Může se jednat třeba o biletky na důležité sportovní utkání či na nějaký super koncert a zájemci jsou ochotní vystát si i několik hodin jen proto, aby tu věc získali. Vždyť i v těchto dnech se jedna taková fronta tvoří na Pražském hradě.
Já ty lidi samozřejmě nechci nijak hanit a moc dobře jim rozumím, ale představa, že se podobné kratochvíle účastním, mi nahání husí kůži. Vždyť mi leze na nervy i to, když mám čekat pět minut na autobus! Ale pokud není vyhnutí, tak se i já musím do nějaké fronty zařadit…
A tak jsem i já, který se nikdy k vášnivým frontovým bojovníkům nikdy řadit nebudu, několik front vystál. Ale po každé podobné zkušenosti se na zážitky z fronty snažím co nejrychleji zapomenout! Jinak bych se musel ještě dlouho poté probouzet zborcený studeným potem a křičet ze spaní něco o tom, že už nikdy…
Ale na jednu frontu nikdy nezapomenu. Vlastně byly dvě, ale obě jsem stál na stejném místě a pro stejný cíl. Psal se rok 1993 a nově vzniklá republika se začala probouzet k životu. A po měnové odluce bylo zapotřebí i přesně určit to, kdo je občanem českým a kdo slovenským. A aby to poznali i v zahraničí, bylo nutné vydat nové cestovní pasy. Jenže vydat tolik nových pasů bylo technicky absolutně nemožné a tak se rozhodlo, že do stávajících cestovních dokladů budou vlepovány samolepky, které konečně oddělí naše národy.
A tak se na pasových odděleních PČR začaly tvořit fronty. Blížilo se léto a lidé toužící strávit alespoň pár dnů za hranicemi všedních dnů někde v Bibione či Rimini se museli chtě nechtě zařadit. Já se sice nikam nechystal, ale přesto jsem se taky zařadil. Člověk nikdy neví…
Jednoho krásného dne jsem odjel autobusem do čtyřicet kilometrů vzdáleného okresního města a při pohledu na ten zástup, samolepek chtivých spoluobčanů, jsem zestárnul o deset let! A to jsem netušil, že si to o týden později pro velký úspěch zopakuji. Lidé ve frontě byli různí, ale při čtyřhodinovém čekání se brzy spřátelili a vznikaly takové malé komunity. Byly to skupinky asi o deseti lidech, které spojila stejná touha, aby to už konečně skončilo!
Probrali jsme vše možné i nemožné, společně jsme nadávali na lidi před námi a posmívali jsme se těm za námi, vzájemně jsme se uklidňovali a myslím si, že kdyby to trvalo jen o pár minut déle tak by došlo i na sborový zpěv. A pak to konečně přišlo a já u přepážky stanul tváří v tvář úředníkovi.
Onen hodný pán si prohlédl všechny mé a manželčiny dokumenty, usmál se a pak mne málem zavraždil! „Vážený pane, vy i vaše manželka jste se narodili až po roce 1968, kdy byl přijat zákon o československé federaci. Proto se na vás vztahuje povinnost při prokázání našeho občanství doložit rodné listy vašich rodičů. Nebo alespoň jejich oddací, případně úmrtní listy. A pokud byli všichni rodiče Češi, budete i vy dva uznáni za Čechy. Je mi líto, ale skočte si pro zmíněné doklady domů, my tady jsme až do večera…“
Jistě chápete, že na podobný zážitek se nezapomíná. O týden později jsem si s sebou přivezl snad všechny doklady, které jsem doma (a nejen doma) našel a mí frontoví spolubojovníci se nestačili divit! Úředník se probíral rodnými listy mých prarodičů vydané nějakým C&K úřadem, výučními listy z dob první republiky a našlo se i mé maturitní vysvědčení. Naštěstí našel to, co hledal a já se stal hrdým a úředně potvrzeným občanem České republiky.
Sice v koutku duše doufám, že už nikdy nic podobného neprožiji, ale… Ale když nad tím tak přemýšlím, tak bez právě takových bláznivin by byl život asi dost nudný. I když znám spoustu příjemnějších povyražení. Děkuji všem čtenářům, kteří tento blábol dočetli až do konce a přeji hezký večer.
