Sněhulák k zimě prostě patří a ruku na srdce, kdo z nás nikdy žádného nepostavil? Třeba jen takového malinkatého, na zasněženém parapetu za oknem...
Stačí když napadne pár čísel čerstvého sněhu a sněhuláci začnou růst jako houby po dešti. Vlastně daleko rychleji, protože najít po každém slejváku tolik praváků, jako po vydatném sněžení sněhuláků, to by bylo terno.
Každý z nás se určitě někdy pokusil o postavení tohoto symbolu zimy, ať už s větším či menším úspěchem. Ale vždy se to sněhulákovi podobalo, neboť na jeho postavení nemusíme být právě akademickým sochařem. Stačí vytvořit tři sněhové koule, dát je na sebe, z dalších dvou malých sněhových kuliček vytvořit ruce, z uhlí vytvořit oči a knoflíky a z mrkve nos.
A ani to není žádné sněhuláčí dogma. Místo uhlí můžeme použít třeba diamanty a místo mrkve milion let starý stalagmit... Záleží na výši stavitelova bankovního konta.
Já, přestože zimu k smrti nerad, jsem za svůj život taky několik sněhuláků postavil. Samozřejmě si nepamatuji na toho prvního a abych napsal pravdu, ani toho posledního si moc nevybavuji. Ale jeden mi přece jen v paměti zůstal...
Předem upozorňuji na to, že to co si teď přečtete, může někoho i pohoršit. Já totiž toho sněhuláka stavěl v pracovní době a tím pádem jsem byl v té době placen za něco úplně jiného. Proto jsem vlastně okradl svého zaměstnavatele a měl bych za to pykat. Ale jelikož můj tehdejší zaměstnavatel již de facto neexistuje, mé tehdejší pracoviště už skoro nenajde ani Google a uběhlo už docela dost zim (to je ale divné slovo to "zim", ale je to stejně správné jako "jar" či "lét". No ještě, že máme to slovo "podzimů"), tak snad mne za to již nikdo trestat nebude...
Psal se leden roku 1998, Josef Tošovský byl jmenován předsedou úřednické vlády (asi proto, že byl podepsán na všech bankovkách), byl spuštěn zpravodajský server iDnes, Václav Havel byl opět zvolen prezidentem (čímž jsme pokračovali v čekání na první svobodné volby, jimiž byl konec jeho mandátu podmíněn), protiklausovské křídlo ODS zaregistrovalo novou stranu (Unii svobody) a já postavil sněhuláka...
A nebyl to jen tak nějaký sněhulák. Byl trochu větší, než obvykle sněhuláci bývají...
Bylo nedělní dopoledne a já je trávil v továrně. Pracoval jsem na vykládce rudy z železničních vozů a ta v těchto mrazivých dnech potřebovala rozmrazit. Od toho jsme měli výkonnou rozmrazovnu, která pojala až padesát zmrzlých vagonů. Vlastně pět krát deset vozů, které se podle toho jak mrzlo, rozmrazovaly dvě až deset hodin...
Ten den už od rána svítilo sluníčko a tak nikdo moc nechápal, kde se vzalo tolik čerstvého sněhu. Ale v noci se nad Ostravou asi roztrhla peřina a tak bylo všude úplné bílé nadělení. V osm ráno byla naplněna rozmrazovna a nám nezbylo nic jiného, než čekat asi tři až čtyři hodiny, než nám ta ruda rozmrzne. Jenže co dělat, když už v té továrně jsme? A pak jeden kolega dostal nápad. POSTAVÍME SNĚHULÁKA!
Nápad byl okamžitě jednomyslně přijat a začalo se diskutovat o logistice. Areál vítkovického rudiště byl veliký a dopravit sníh z větších vzdáleností jen koulením by bylo neproveditelné. Vždyť zkuste koulet sněhovou kouli na vzdálenost pěti až osmi set metrů. Naštěstí jsme měli k dispozici techniku...
Jeřáb s drapákem o objemu tří kubických metrů se ukázal jako opravdu výborný pomocník při stavbě sněhuláka. Já, coby jeho pilot, jsem z volných ploch rudiště tím drapákem jemně sbíral čerstvý sníh a vozil jej na místo určení. Tam už byla připravena četa s lopatami a kolečky, která sníh vozila na stavbu.
Samotná stavba zpočátku vůbec nepřipomínala sněhuláka, ale myslím si, že při budování egyptských pyramid to bylo podobné. U nás to zpočátku připomínalo právě tu pyramidu, čímž samozřejmě nechci říci, že pyramidy v Egyptě zprvu připomínaly sněhuláka.
Když byla pyramida sněhu dost vysoká, asi o jeden a půl metru vyšší než odstavený prázdný železniční vagón, začali jsme tvarovat. Lopaty, lopatky, velké i malé smetáky se v našich rukách jen míhaly a kdyby nás tehdejší Vítkovické železárny a strojírny platily právě za to, tak jsme museli zbohatnout. A pod našimi lopatami se začalo pomalu objevovat umělecké dílo.
Díky tomu, že jsme byli na rudišti, tak byl náš sněhulák vybaven knoflíky z vysokopecního koksu a oči měl z brazilské kusové rudy. A jako klobouk posloužil nějaký malý kotel, který jsme našli na přilehlém šrotovišti.
Krátce před tím, než předák konečně zavelel k vytažení vozů z rozmrazovny, byl sněhulák hotov. A stál opravdu za to! Z docela solidní výšky nakukoval do prázdného vagónu a všichni jsme si vedle něj připadali jako trpaslíci. Vlastně jako Hobiti, ale to jsme tehdy vlastně neznali...
Byli jsme na své dílo patřičně hrdi, ale bohužel jsme to nemohli nijak zdokumentovat. Digitální foťáky tehdy ještě nebyly k mání a mobily s fotoaparátem tehdy neznali ani ve Star Treku. A tak nám nezbylo nic jiného, než si obřího sněhuláka prostě zapamatovat. Už jen proto, že nevydržel ani do druhého dne. Někomu z další směny se nelíbil a jednoduše nám ho zbořil. Asi mu to udělalo radost, ale určitě ne takovou, jakou nám dělala jeho stavba.
Omlouvám se za docela zbytečný blog, Blog prostý politiky, migrantů, ekonomiky či blížících se prezidentských voleb. Ale já si myslím, že se to na Silvestra hodí. Přeji všem co to dočetli krásný zbytek posledního dne v roce a co nejlepší rok 2018. Rok, kdy se budete jen usmívat. 365 úsměvů za rok vám prodlouží život minimálně o 365 let... A to byla poslední blbost, kterou jsem letos napsal. Hezkého Silvestra.
