Byla to hrozná doba. Člověk si chtěl z přátelené ciziny dovést tričko či módní trenýrky a na hranicích čekali mozkomorové, kteří mu ten kontraband okamžitě zabavili! A ještě mu udělali problémy ve škole či v zaměstnání...
Poprvé jsem tento problém poznal v červenci roku 1984, když mne a mou sestru vzali rodiče poprvé k moři. Rekreace pod křídly ROH byla vcelku dostupná a to ať finančně či (v té době) politicky. A tak i obyčejný dělník mohl vzít svou rodinu a vyrazit k... Vyrazit k Baltu.
To krásné polské městečko ve kterém jsem poprvé viděl moře se jmenovalo Ustka. Leží kousek od městského „triumvirátu“ Gdaňsk, Gdyně, Sopoty... Moře bylo přesně takové, jaké jsem si jej představoval. Obrovské, špinavé a neskutečně studené... A první mořský živočich, kterého jsem viděl na vlastní oči byla mrtvá medúza, kousek od gdaňského poloostrova Westerplatte.
Ale o tom psát nechci. V té době mne totiž dostalo to, že i v tom Polsku (které v té době neznalo uherák, kávu, čínské konzervy či oříškovou čokoládu) prodávají trička s logy „zakázaných“ kapel, jako byli například AC/DC, KISS, Judas Priest či ACCEPT. A tamní prodejci dokonce prodávali v obyčejných obchodech i „nažehlovačky“ s lebkou či hřbitovem! To bude věc, až vyrazím (samozřejmě tajně) v tričku s tímto motivem!
Jenže jak to dostat přes hranice? Jak mám schovat ty nažehlovačky před bystrým okem celníka, který čeká právě na takového pašeráka. Pašeráka, který hned po návratu z ciziny vezme žehličku a potom vyrazí v protistátním tričku do ulic.
Naštěstí nebylo třeba žádných skrýší a já svůj kontraband přivezl domů. Rozdal jsem nažehlovačky a těšil se na to, až mí kamarádi vyrazí s fantastickými tričky do ulic. Něco se však nepovedlo. Asi jsem měl koupit i polskou žehličku, protože žádná polská nažehlovačka nefungovala...
Uběhly čtyři roky a já vyrazil na školní výlet do Maďarska. Tentokrát jsem díky svému věku nebyl zblblý propagandou, ale byl jsem zblblý těmi báchorkami o nelidských celnících, kteří čekají na sebemenší problém turisty, překračujícího hranici. Celník, čekající na kontraband, se pro nás stal noční můrou. Co když najde to tričko s nápisem „NO AIDS“? To bude velký průšvih!
Průšvih se nekonal... Stejně jako polské celníky nezajímaly ty nažehlovačky, tak ty celníky maďarské nezajímala ta trička. Oni ti zlí mozkomorové asi čekali na nějaký důležitější zásah.
Já vím, že píší o poněkud volnějších létech, ale když já ty tvrdší nezažil. Já prostě zažil dobu, kdy jsme byli při přechodu hranic hodně vyděšeni, kdy jsme si po koupi trička v Budapešti připadali jako „protistátní živlové“, ale ono to nebylo tak zlé. Oni ti celníci asi hledali něco jiného, než byl ten náš kontraband. Ty ptákoviny, které jsme „pašovali“, nikoho nezajímaly....
Při přechodu hranic do Maďarska v roce 1988 jsem byl tak trochu vyděšený. Vyděšený z toho, co jsem o výletu do zahraničí slyšel, vyděšený z toho co jsem slyšel o celnících a jejich praktikách. A přitom jsem netušil (díky věku to bylo pochopitelné), že nás jen někdo straší. Vždyť strach je ten nejlepší způsob, jak ovládnout člověka...
Dnes už nehrozí to, že budete muset v Polsku či v Maďarsku nakupovat trička a na hranicích je schovávat. Už vás totiž nikdo nestraší tím, že z toho budete mít nějakou polízanici. Ale rádi vás vyděsí něčím jiným... Vyděšený občan je totiž tím nejlepším voličem. Jen je důležité přijít na to, jak občana nejlépe vystrašit. Co třeba Eurem, Ruskem, kanálem Dunaj – Odra, Islámem, Řeckem či komunismem? Přeji hezký večer.
