V potu tváře jsem proséval písek před míchačkou, vozil cihly v kolečkách, podával zedníkům nářadí, nosil jim pivo...
V kalendářích se psala druhá polovina osmdesátých let minulého století, Michail Gorbačov děsil svou politikou všechny vrcholné představitele východoevropských zemí, Miloš Jakeš připravoval koncept svého stěžejního projevu na Červeném Hrádku, z občanských průkazů houfem mizely sedmnácté stránky a já se připravoval na svůj další život studiem na střední škole...
Nějaká politika mi tehdy byla vlastně úplně ukradená, ale vyhnout jsem se tomu nemohl. Ono to bylo vlastně na každém kroku a tak si toho musel všimnout každý. Zdobení oken na Prvního Máje, lampionové průvody v listopadu či televizní zpravodajství o plnění pětiletky se přehlédnout nedaly.
Přesto to byl docela pohodový život, byl jsem totiž náctiletý a problémy jsem viděl někde úplně jinde. Třeba v nedostatku hezkých spolužaček. Vlastně v nedostatku jakýchkoliv spolužaček, protože na hutním oboru SŠ nebyla ani jediná...
Tato doba se však vyznačovala i velkou frekvencí různých schůzí. Schůzovalo se skoro všude a za každého počasí. A závěry těchto schůzí se někdy i plnily. Zvláště těch,které probíhaly v různých kočárkárnách či jiných společenských místnostech bytových domů. To se prostě rozhodlo, že se před domem uklidí, že se natřou "klepáče" na koberce, že se opraví chodník před domem... Rozhodlo se a ono se to opravdu udělalo. Sice si občas někdo zanadával, ale šel a uklízel, natíral, opravoval...
A na jedné podobné schůzi se rozhodlo o něčem trochu větším. Schůzující se shodli na tom, že v našem okolí chybí obchod s potravinami. Ono to nebylo zase tak těžké na to přijít, protože ten obchod tam opravdu nebyl. A tak se rozhodlo, že se ten obchod postaví v "akci Z."
Pro neznalé: Akce Z byla neplacená pracovní činnost obyvatelstva. Podle Wikipedie se jednalo o výpomoc tam, kde obecní či státní správa dané úkoly z finančních důvodů či z důvodů špatného plánování nezvládla.
A jelikož to ta státní či obecní správa finančně nezvládla či špatně naplánovala, tak jsme si tu samoobsluhu začali stavět sami. No sami, to je trochu nadnesené... Projektovou dokumentaci, stavební povolení, inženýrské sítě, materiál, pana Lorence, nářadí a veškerou logistiku sice na bedra našich tatínků nehodili, ale montérky a pracovní rukavice si museli navléknout právě naší otcové.
Oni totiž měli podepsaný tzv. Socialistický závazek a ten se podepisoval právě na těch schůzích v kočárkárnách. A jednalo se třeba právě o bezplatně odpracované hodiny na nějaké veřejně prospěšné stavbě, jakou ta nová samoobsluha bezpochyby byla.
Také můj tatínek měl svůj Socialistický závazek a přišla chvíle na to, aby jej splnil. Jenže... Jenže jako spousta jiných tatínků přišel na to, že honit se o víkendech na stavbě samoobsluhy zadarmo, když má doma puberťáka se zdravýma rukama, je nesmysl. A tak jsem, stejně jako několik mých kamarádů, dostal školení o tom kde se mám podepsat a vyrazil jsem stavět...
Dovedete si představit to znechucení v duši šestnácti či sedmnáctiletých kluků při představě soboty strávené na nějaké stavbě zadarmo? A ne jen jedné soboty, protože ta stavba se za víkend nedokončila. Jenže nakonec to vůbec nebylo tak špatné...
Sice jsme si docela mákli, ale byla tam neuvěřitelná sranda, chlapi zedníci se k nám chovali jako k sobě rovným a ke svačině jsme dostávali, stejně jako všichni ostatní, i pivo. A na konec směny jsme s nimi vypili i něco ostřejšího... Dovedete si to představit dneska? Nezletilci falšují podpisy rodičů, pracují zadarmo a pijí u toho alkohol! To by byla kauza obrovských rozměrů a TV Nova by z toho žila ještě půl roku...
V den otevření samoobsluhy jsem i přesto, že jsem byl v té době vůči nějakým těm citovým projevům dosti apatický, cítil nějakou tu hrdost. Byl jsem rád, že jsem se na tom taky tak trochu podílel... A ještě dnes, když jdu okolo, tak si na to vzpomenu.
Vzpomenu si na to, ale tu tehdejší hrdost vystřídala lítost. Dneska si tam totiž už nikdo nekoupí rohlíky či salám, protože blízký supermarket všechny menší prodejny zničil. Zůstala jen jedna večerka a jedna prodejna ovoce a zeleniny. Vše ostatní zmizelo. A v té naší samoobsluze se vyrábí nábytek.
Jen nevím, jestli současný vlastník tuší, jak se vlastně ta jeho dílna stavěla... Přeji všem hezký den a usmějte se prosím, prodlužuje to život.
