Jak jsem pomáhal starším lidem

A byla to pomoc vyloženě nezištná, pomoc čistě upřimná a dobrovolná. A většinou hodně bolestná. Však posuďte sami.

Krátce po narození našeho druhého (dnes již plnoletého) potomka jsme dostali dekret. Dekret na obecní byt a konečně jsme se nastěhovali do prostor, které byly větší než veřejné záchodky na pražském hlavním nádraží. Čekaly nás dva pokoje, kuchyň a koupelna... 

V tom domě bylo sedm bytů ve kterých bydleli samí důchodci. V přízemí bydlela bývalá prodavačka místního hračkářství, kterou milovali všichni rodiče malých dětí v okolí. Děti se jí totiž neskutečně bály a tak tak byly raději bez hraček, než aby s rodiči navštívili prodejnu, kde tato dáma vládla. Zním to z vlastní zkušenosti, protože i já (coby dítě) z ní měl opravdovou hrůzu.... 

Spolu s ní obývala patro i jedna starší paní, kterou bohužel krátce po našem nastěhování srazilo auto a tak jme ji moc nepoznali. Třetí do party v přízemí byl pán s dřevěnou nohou, kterého jsem však znal už velmi dlouho a který mne jako první začal učit uvázat si kravatu. A který mne, stejně jako jeho následovníci tomuto umění nikdy nenaučil. 

O patro výše to však bylo zajímavější. Bydlela tam totiž skoro stoletá uklízečka z mé oblíbené hospůdky a jedna Vídeňačka, která sice už od konce první světové války bydlela v Československu, ale neztratila nic z té noblesy hlavního města Rakousko-Uherské monarchie. Mluvila neskutečně spisovnou (dá se říci archaickou) češtinou a jako jediná v domě měla telefon. 

Jako třetí do party k nim patřila stará paní, která sice u nás v domě nebydlela, ale hned naproti „udržovala“ malý (ale opravdu hodně malý) statek. Jako puberťák jsem chodil s kamarády měřit sklon zdi jejího domečku a dokonce jsme si zapisovali změny. Její dům byl totiž nakloněnější než známá věž v italské Pizze a my se o něm chystali napsat pojednání do nějakého odborného časopisu. 

Netuším proč, ale trio těchto starších dam si mne oblíbilo. Kdykoliv měly holky nějaký problém, tak jim poradil pan Pavel... A tak jsem jednoho dne dorazil do kuchyně té Vídeňačky a všechny tři sousedky seděly okolo stolu. Nechápavě hleděly na podivuhodný předmět ležící uprostřed a tvářily se jako kapitán Picard před borgskou krychlí. Na stole totiž ležel walkman... 

Pro ty mladší: Walkman byl přehrávač audiokazet, na svou dobu opravdová bomba....

 Už tehdy se totiž začínali objevovat různí „prašmejdi“, kteří se snažili nějak oblbnout seniory. A tito „podnikatelé“ zaslali mé sousedce právě toho walkmana. Jenže jsem nikdy nepochopil proč. Nic od nich nekoupila, nic si neobjednala... Ale ďáblův přístroj ležel na stole. Dalo mi hodně práce, vysvětlit holkám na co to vlastně tak nevěřícně hledí. 

Jenže sousedka z toho „statku“ od naproti potřebovala občas opravdovou chlapskou výpomoc. Jednou to bylo česání ovoce, podruhé úklid dovezeného zrní... Začalo to právě tou sklizní ovoce. Paní měla na dvorku jedinou jabloň,která však přesahovala přes plot a kolemjdoucí studenti ji kradli jablka. A tak přišla na to, že ji pan Pavel pomůže.

 Ale ne tak, že by ty holky z místní zemědělky nějak strašil, ale tím že ty jablka visící nad chodníkem očeše. A tak jsem vyfasoval žebřík, opřel jsem jej o plot a začal obírat jablka. Jenže jsem nějak opomenul zákony fyziky a žebřík se převážil. Během vteřiny jsem zabořil svůj nos do půdy na opačné straně plotu a zdáli jsem slyšel tu milou paní: „To je dobrý nápad pane Pavle, dát si ten žebřík na druhou stranu plotu!“ 

Dalším zářezem na pažbě té milé paní byla má pomoc s několika málo metrickými centy obilí. Netuším jestli to bylo žito či pšenice, ale bylo to neskutečně těžké... Před domem bylo asi dvacet pytlů zrní a ona potřebovala dostat je na půdu. A já si řekl: „Copak jsem nějaké ořezávátko? Tohle zvládnu!“ Jeden pytel vážil půl metráku a na půdu se lezlo po shnilém žebříku... 

Poslední akce však stála opravdu za to. Přišla za mnou a poprosila: „Pane Pavle, zítra mi přivezou slámu a jí to potřebuji dostat za plot.“ Já věděl že mám zítra odpolední směnu, ale co bych pro sousedku neudělal. Hodím vidlemi za plot pár balíku slámy, dostanu za to kilogram naklíčených starých brambor a vyrazím do továrny. Jenže...

 Jenže já nepoznal to, že vyjadřování bezzubého člověka může posluchače poněkud zmást. A tak milá paní nechtěla uklidit slámu, ale přivezli ji třicet metráků šlamu! Pro neznalé: Tohle jsou mastné, vlhké a neskutečně těžké uhelné kaly! Tím se totiž občas i topilo... Ještě dnes se při této vzpomínce budím hrůzou. 

Ale dnes mi ty tři bábrlinky docela chybí. Chybí mi knižní čeština té Vídeňačky, která mé děti zásobovala čokoládou, chybí mi ta skoro stoletá hospodská uklízečka, která věčně seděla na schodech a to jen proto, že ji to doma nebavilo a chybí mi i ta statkářka, které jsem vždy tak rád pomohl. A myslím to vážně, opravdu jsem pomohl rád. Přeji hezký večer.