Jak jsem klopil...

Vlastně jak jsem se podílel na vyklápění železné rudy, vápence, koksu a jiných surovin, nezbytných pro výrobu surového železa. 

ilustrační foto z roku 1975. +- deset let.

Předem upozorňuji všechny své „fanoušky“ na to, že tento článek je vyloženě apolitický a případné narážky na jejich politické cítění jsou čistě náhodné. Proto si mohou své názory na mou osobu nechat až pod můj další článek. A dále bych chtěl upozornit na to, že následující řádky jsou psány na objednávku a proto neaspirují na případnou vysokou karmu.

Psal se rok 1988 a já s čerstvým maturitním vysvědčením nastoupil do svého prvního zaměstnání. Vyměnil jsem si se svým spolužákem umístěnku a místo „nové ocelárny Vítkovických železáren a strojíren Klementa Gottwalda“, jsem začal pracovat v hutní prvovýrobě téhož podniku.  

Byl jsem určen k tomu, abych vykládal železniční vagóny plné železné rudy, dovážené většinou ze Sovětského svazu, kde ve městě Krivoj Rog těžili snad nejkvalitnější bláto na světě. Samozřejmě, že jsem ty železniční vozy nevykládal sám, bylo nás tam více (vykládali jsme ve čtyřech směnách) a pomáhala nám v tom i technika. Stal jsem se jedním ze strojníků, železničních výklopníků. Ono se to rýmuje….

Hned po nástupu k tak složitému zařízení, jakým rotorový výklopník bezpochyby je (vlastně byl), jsem byl seznámen i s legendami, které se dědí z generace strojníků na další generaci, podobně postižených vyklápěčů…

A o jedné legendě bych i napsal. V dobách největšího rozmachu výroby surového železa ve Vítkovicích, to znamená v dobách, kdy bylo v této republice všechno špatně, se nedovážela železná ruda jen ze Sovětského svazu, ale touto důležitou surovinou nás zásobovala i Brazílie a Venezuela. Tato ruda se k nám dostávala lodí (letadlem by to bylo asi drahé a železniční tunel pod Atlantikem ještě nebyl dostavěn) a tato loď stavěla v různých přístavech, okolo celé Evropy.

V každém přístavu se odsypal kousek nákladu do železničních vozů a ty upalovaly po kolejích až k našim výklopníkům. A toho využívaly i různé bandy pašeráků. Vlaky svištěly Evropou a nad vozovými nápravami byly přilepeny krabice s digitálními hodinkami, (záměrně) plesnivými kalhotami, pornografickými časopisy (Playboy, Bravo atp.) či gramofonovými deskami. A někdy si ti organizovaní zločinci let minulých, svůj kontraband nepřevzali.

A potom to začalo. Dělník u výklopníku dostal prémii. Víte co to je, když otočíte vagón a najdete supermoderní rifle?

Jenže já měl smůlu. Pašeráci si v té době zřejmě vybírali dovolenou a já, ať hledal, jak hledal, nic nenašel. A přitom rok před mým nástupem, v jednom voze s rudou (a bylo to dokonce z SSSR) dorazily dva kartony moskevské vodky. Metanolu se tehdy nikdo nebál a tak se opil i bezpečnostní technik.

Ale jednoho dne jsem se konečně dočkal. Bylo to sice už pár let po listopadu 89, ale pašeráci podcenili své schopnosti a nechali proklouznout svůj kontraband až k nám. Konečně nadešel den, kdy oko hlavního vyklápěče uzřelo v ložném prostoru železničního vozu něco zajímavého!

Dva velké, stokilové plastové pytle si to trůnily na hromádce bohaté brazilské rudy a i laik musel poznat to, že tam nemají co dělat. Opatrně jsme je pomocí jeřábu (který jsem měl tu čest pilotovat) vytáhli a po jejich otevření jsme nalezli…. Mrkev!

Dva pytle obsahující půlkilové pytlíky, nádherně očištěné holandské mrkve! Kolega, chovatel králíků, byl štěstím bez sebe!

A já měl prostě smůlu. A přitom jen dva měsíce před mým návratem z vojny se v k výklopníku v ložném prostoru jednoho vagónu dostavilo živé prase. Dovedete si představit tu operaci, která je nutná k vyložení dvoumetrákového čuníka z vozu, a po jeho vyklopení (toho vozu) i návrat onoho sudokopytníka zpět do vagónu? Ještěže máme ty jeřáby… A čuník mohl pokračovat ve své pouti Evropou…

Kromě toho prasátka se k nám dostali i nějací ti pejsci. Ti však nebyli vytahováni jeřábem, ale jen tak sami vyskočili a našli si své nové pány. Vlastně paničky, neboť se nikdy nenašel pes, kterého by některá zaměstnankyně aglomerace nechtěla.

Ale někdy v polovině roku 1990 se k výklopu dostavili i poněkud zajímavější tvorové. V jednom voze, na hromádce sovětské hlíny, seděli dva sovětští vojáci. Nečekali však na jeřáb, který by je osvobodil, a po překonání vagónové stěny se dali na útěk někam k dolnímu nádraží. Prý je chytili, ale jestli byli popraveni, tak o tom jsme se nikdy nedozvěděli.

Takže… U výklopů se dala prožít spousta dobrodružství, dalo se tam i mírně zbohatnout, ale když jsem tam byl já…. Tak se někde našel nepochopitelný pašerák, který pašoval mrkev! Přeji hezký večer.