Jak jsem cestoval aneb Má první zkušenost s chiromantií

Víte co je to chiromantie? Já to do včerejška nevěděl, i když jsem to vlastně z doslechu znal. Jen jsem netušil, že se to takhle vznešeně jmenuje. Takže vězte, chiromantie je čtení z ruky.

No je to vlastně čtení z dlaně, protože z ramene či lokte vám toho ten vizionář moc nevyvěští...

Stojím vám takhle před olomouckým hlavním nádražím a čekám na vlak. Což je docela pochopitelné, protože kdybych čekal na letadlo, tak stojím před letištěm. Času jsem měl habaděj i díky zpoždění, které prý zavinily práce na železničních svršcích někde mezi Prahou a Olomoucí. A to jsem netušil, že při příjezdu žlutého kolejáčku do stanice Olomouc hlavní nádraží vypadne proud. Ale to sem nepatří…

Tak si tam tak stojím a dostal jsem chuť na něco, co mi zatím ještě stát zákonem nezakázal, ale pomalu se k tomu schyluje. Stydím se za to, ale prostě jsem to udělal. Vytáhl jsem z kapsy krabičku papírových hřebíčků do rakve, jeden vytáhl a zapálil jsem si. A v tu chvíli se vedle mě objevily dvě kvalitně opálené ženy neurčitého věku. Já mívám celkem dobrý odhad na věk, ale tady to opravdu odhadnout nešlo. Takže byly ve věku mezi čtyřiceti a osmdesáti lety. V tom se myslím nespletu.

„Pánko, nebyla by pro mě jedna cigareta?“ Zeptala se jedna z nich a já, který ještě tu krabičku neschoval do kapsy kapituloval. Jednu jsem ji dal a už se ozvala ta druhá. „Pánko a pro mě by se jedna nenašla?“ Odpověděl jsem, že nenašla, že nejsem trafika a chtěl jsem zmizet. Ale nešlo to. „Já vám předpovím budoucnost!“ vyštěkla ta ženština a než jsem se vzpamatoval, držela mně za ruku.

„Vidím tady, že někam cestujete.“ Tímto zjištěním mně dostala. Když vidím někoho na nádraží s cestovní taškou tak poznám, že někam cestuje i bez vizionářských schopností.  Ale to byl teprve začátek. „Pánko, nemáte kousek chleba pro moje děti?“  V tom jsem ji musel zklamat, protože jsem byl opravdu chlebaprostý. „Ale tady něco máte!“ vyštěkla na mně a ukázala na náprsní kapsu mé poněkud ošoupané riflové bundy. A opravdu, měl jsem. V kapse byla otevřená krabička hašlerek…  

Kapituloval jsem podruhé a hašlerky té vědmě věnoval. Zaradovala se, že bude mít něco pro své ratolesti k večeři a pokračovala ve věštbě. „ V pondělí dostanete dopis! A čeká vás krásný život a umřete ve věku dvaadevadesáti let!“ Věštba samozřejmě pokračovala, ale nechám si to raději pro sebe. Musím ty zprávy o své budoucnosti nějak rozdýchat. Ale pokud se v pondělí dostaví poštovní doručovatelka s psaním, tak určitě zpozorním.

Když ta čarodějnice dověštila, stal jsem se trafikou a i jí jsem podaroval jedním hřebíčkem do rakve. Za to představení si to zasloužila. A já se teď budu těšit na to až…. A nebudu se těšit na to až… A bude mně děsit rok 2062. To mi bude těch dvaadevadesát. Přeji vám všem krásný zbytek víkendu a omlouvám se, že jsem do blogu nepřidal žádné uprchlíky. Ani ty, kteří nám uprchli.