Někomu se může zdát rozbité okno jako veliký průšvih. A aby taky ne, při dnešních cenách sklenářů... Ale ono i to rozbité okno může mít svůj půvab. Samozřejmě, pokud není ve vaší ložnici.
A už zase se vracím do své oblíbené továrny. Továrny, která kdysi vyráběla a živila spoustu rodin, ale jejíž dny jsou už bohužel sečteny. Strávil jsem tam deset let života a proto mne stále láká...
Tentokrát jsem se zaměřil na okna. Na rozbitá okna v ještě rozbitější továrně. Někoho by třeba ani nenapadlo hledat v rozbitých světlících něco krásného, ale já se o to přece jen pokusil. Posuďte sami.
Tak tady ta rozbitá okna zase tak moc hezky nevypadají. Vlastně vypadají hrozně, ale když se podíváme blíže....
Když se podíváme blíže, tak se nám před očima začne objevovat nechtěná krása. Takže jdeme na to...
Čas vytvořil na oknech různé geometrické obrazce. Tady je vidět několik trojúhelníků ze kterých by měl radost i sám Pythagoras. I když pravý úhel bychom hledali marně...
Některá okna zůstala otevřená, protože i ve zrušené fabrice se musí větrat. Čerstvý vzduch je zkrátka potřeba...
A tady začal svou práci nějaký skelný pavouk. Protahovat vlákna pavučiny drátěným sklem bude asi dost obtížné a tak bude dokončení sítě chvíli trvat...
Červená barva oken asi v původním plánu vítkovické aglomerace nebyla, ale rudný prach udělal své.
V továrně je šero, ale za okny bují flóra. A i když to není vidět, bují i fauna. Pod těmi stromy se procházejí srny, skáčou zajíci a viděl jsem tam i lišku...
A zase ta červená barva oken. Jenže tady chybí docela velká část... To asi proto, aby bylo více světla.
Tady je trochu více špíny. No abych pravdu řekl, nerad bych ta okna umýval. Už jen představa cisterny naplněné okenou je strašná...
I prach umí malovat. A docela moderně... Vypadá to jako nějaká supermoderní vitráž. Tohle by se neztratilo ani v Národní galerii.
Asi nějaká střílna. myslím si, že by to ocenil kdejaký snajpr. Jen není na koho střílet. I když ochranka objektu by si pár broků do zadku občas zasloužila.
Špinavá okna se dají použít i jako primitivní sociální síť. Tady bych dal i "lajk", protože vím o co jde.
A pomalu se dostáváme k tomu nejlepšímu. Řekněte sami, není to nádhera?
Z nebe padají provazce vody a na zemi se dělají kaluže, ve kterých se zrcadlí svět okolo nás. A když náhodou vykoukne sluníčko, tak je v loužích vidět i tato životodárná hvězda.
A když nevykoukne, tak hladina kaluže zrcadlí i něco jiného. Něco, co může být stejně krásné. Třeba rozbitá okna jedné, daleko rozbitější továrny.
Je po dešti a venku vysvitlo sluníčko. A po střepech stékají poslední kapky životodárné tekutiny. I do těchto míst přináší život. Život bez lidí, kteří tato místa nedávno opustili a nechali je přírodě. Je jen škoda, že se sem lidé chystají vrátit...
Chystají se sem vrátit a všechno zbourat. Stromy vykácet, srny a zajíce vyhnat a celou oblast vyčistit. A potom postavit nějakou velkou plechovou krabici, ve které zaměstnají pár agenturních pracovníků. A pokud možno, tak bez oken. Takže za pár desítek let, až i tu krabici lidé opustí, nebude na co koukat. Rezavý plech určitě nebude tak fotogenický, jako rozbitá okna. Přeji hezký den.
P.S. Děkuji Michalu Šímovi za krásné fotky a za svolení k jejich použití pro tento blog.
