Pozor! Vpravo vbok! Čelem vzad!
Pochodem vchod! Pohov, volno, zpívat! Směr Praha, levá dva... Přes
spáleniště, přes krvavé řeky...
Zdá se vám to zmatené? Pro ty, kteří nebyli povoláni k výkonu nejčestnější vlastenecké povinnosti před listopadem 89´, mohou tato slova znít poněkud cizokrajně, ale možná je znají z vyprávění nás šťastnějších, vojenskou službou zocelených odvedenců... My na tato slova vzpomínáme velmi rádi a někteří z nás si dodnes pobrukují verše o tom, jak pluk za plukem jde neochvějně dál i při cestě (třeba) do hospody... Nebo spíše při cestě zpátky?
Ale to jsem odbočil, rád bych vzpomenul na ty, kteří nám hromovým hlasem dávali příslušné povely, na ty kteří za to byli placeni, na ty kteří se chopili toho těžkého úkolu udělat z chlapců chlapy.. Na vojáky z povolání, kterým jsme neprávem nadávali do lampasáků, furťáků a gumových mozků. Vždyť to byl výkvět inteligentů a oddaných vychovatelů socialistické mládeže (tedy, mužské části socialistické mládeže). Posuďte sami!
V příjmači a na Poddůstojnické škole v krásném podtatranském městě Kežmarok to všechno začalo. Narukoval jsem k elitě pozemního vojska (k tankistům) a netrvalo dlouho než jsem se trochu rozkoukal. V němém úžasu jsem pozoroval, kdo všechno nosí na nohavicích kalhot červené lampasy a tudíž mi může (vlastně musí) dávat všelijaké, většinou nesmyslné rozkazy! Nadporučík, který i třikrát za den poručil vyklidit světnici o velikosti školní tělocvičny (asi třicet postelí a stejné množství skříněk), napastovat parkety, podlahu vyleštit a vše zase urovnat do původního stavu se stal velitelem naší roty a tudíž opravdovým postrachem všech líných vojínů... Tedy i mne!
Velitel praporu s hodností magora, pardon majora, zase nařídil ve stanovém táboře kde jsme byli měsíc ubytováni, vysbírat všechny kameny které prý hyzdí trávník. Jelikož se tábor nacházel v podhůří Tater, byl to nesplnitelný úkol! On každý kámen sice vypadal odstranitelně, ale při bližším zkoumání jsme zjistili, že to co vidíme je jen špička ledovce (vlastně skály) a že druhá strana onoho oblázku se nachází někde v přechodu mezi zemskou kůrou a zemským pláštěm. Ani to milého velitele nevyvedlo z míry, nařídil neodstranitelné kameny natřít na bílo... A tak se v žulovém masívu Vysokých Tater vyskytla krásná, vápencová pláň...
Vrcholem všeho byl nějaký praporčík, který zastával nějaké nevýznamné místo v útvarovém autoparku. On totiž neměl jazyk! No možná že ho měl, ale vypadalo to jako by o něj v nějakém válečném tažení přišel... Když promluvil, tak mu nebylo rozumět ani slovo, mluvil asi jako Brdečkův Tóna Hluchoněmec ve výborném filmu o tom karpatském hradu a jeho tajemství... A tento člověk jednoho dne velel celému praporu! jak si užíval to, že může hulákat to svoje HuHuHuMňHu! (čelem vzad), ŇohuňoHu! (pozor) či HuNúHuďúú! (asi pohov). Dovedete si představit, jak reagoval stohlavý zástup, nic nechápajících vojáků?
To v Holýšově byli jiní kabrňáci! Okamžitě jsem poznal, že se jedná o bojový pluk a tak i hlavní bojovníci, budou ostří hoši! Třeba podplukovník, který řídil týlové zabezpečení pluku (pro neznalé: pod jeho kompetenci spadala třeba kuchyně). Při sobotním velkém úklidu, kdy se uklízelo všechno co se uklízet dalo vodil do kasáren svého vnuka. A ten milý hošík se už na bráně ptal: "Dědo, uděláme zase vojákům pakárnu?" A udělal... nejen v sobotu, on chodil i o nedělích a kontroloval vše co se dalo! Kupříkladu, jestli si ze zbytků proviantu (určeného k výkrmu prasat) někdo nedělá svačinku! Běda tomu narušiteli vojenských řádů, s ním se opravdu nemazlil!
Opravdovou korunu všemu nasadil sám velitel holýšovského pluku, obtloustlý podplukovník který pouštěl hromy blesky na všechny světové strany. Jeho manželka pracovala v kasárnách jako knihovnice a své děti vodil v sezoně do muničního skladu na houby, maliny, jahody a jiné lesní pochutiny. Jednou se však tento vzorný otec rodiny pořádně rozohnil, asi jsme špatně pochodovali, nebo jsme nevýrazně zpívali tu odrhovačku o partyzánovi, který skal a stepí, divočinou uhání vpřed... a rozhodl se promluvit nám do duše. Nechal si nastoupit celý pluk a spustil, řekl toho hodně, ale jeho závěrečná věta nás dostala: "Když jsem z holýšovské kur*y udělal matku dvou dětí, tak i z vás udělám vojáky!" Neudělal...
Abych to zkrátil, tak se nebudu rozepisovat o lepení smrkové kůry na holé kmeny dubů, shazování suchého listí z topolů ještě před tím, než spadne (neorganizovaně) samo a jiných kratochvílích, které nám důstojníci ČSLA připravovali. Vždyť bez toho, bychom se určitě nestali správnými chlapy! A o to přece na té vojně šlo! Přeji hezký den.
