Civilní obrana je důležitá aneb Jak jsem běhal se zlomenou páteří

Cvičení záchranných složek jsou vždy důležitá! Vždyť je všeobecně známo, že když je těžce na cvičišti, tak je lehce na bojišti...

Byl hezký podzimní den roku devatenáctistého osmdesátého sedmého roku a já, jako čerstvý student čtvrtého ročníku střední školy, měl důvod k radosti. Ten den (spolu se svými spolužáky), jsem nemusel navštívit tu protivnou školní budovu a mohl jsem vyrazit do přírody. Byli jsme totiž vybráni k důležitému úkolu! Měli jsme se stát figuranty v obřím cvičení Civilní obrany!

Brzy ráno jsme se sešli před (dnes již zdevastovaným) vítkovickým nádražím, všichni oděni do sportovního oblečení a všichni dobře naladěni. Někteří byli dokonce naladěni tak optimisticky, že si nevzali ani svačinu! Vždyť nás tam určitě nakrmí!

Autobus celou naši skupinu odvezl někam mezi Kunčice pod Ondřejníkem a Čeladnou a vysadil nás v hlubokém lese. Po asi hodinovém pochodu jsme došli na větší palouk, kde už na nás čekal jeden z organizátorů. Podrobně nám vysvětlil náš úkol a jelikož všichni pochopili, vyhlásil kuřáckou přestávku...

Bylo to velmi jednoduché... Budeme představovat zraněné a v lese čekat na své zachránce! Potom se necháme odnést do provizorní nemocnice a tam nás vyškolený personál ošetří... A až budeme mimo nebezpečí, tak dostaneme krajíc chleba se salámem, rajské jablíčko, tatranku a kofolu.

A potom nastalo losování. Každý si vytáhl lejstro se zraněním a pověřený odnášeč raněných jej odvedl do lesa. Vylosoval jsem si frakturu páteře s podezřením na porušení míchy, zlomenou nohu a odřené koleno. Chyběl už jen dýmějový mor a příušnice... Složil jsem své mladé, ale velmi poškozené kosti pod veliký smrk a čekal na záchranu. A nebyl jsem sám, les okolo výše zmíněného palouku vypadal jako po bitvě u Stalingradu okořeněné výbuchem vodíkové pumy!

Hodina „H“ nastala a vypuklo záchranářské šílenství. Na palouku během několika minut vyrostl nefalšovaný MASH a nad lesem začaly kroužit vrtulníky. Sběrači raněných odnášeli mé umírající spolužáky na předoperační a já čekal...

Čekal jsem dlouho, nikdo nepřicházel! Pacienti vyléčení z pánevních zlomenin, průstřelů srdce či popálenin osmého stupně se už dávno ládovali turistickým salámem a horalkami a já stále čekal. Sledoval jsem cvrkot na palouku a vzpomínal, jak asi chutná kofola. Potom jsem zaslechl vrchního záchranáře: „Chybí zlomená páteř!“

„Nechybí!“ zvolal jsem na lesy a seběhl jsem na palouk. „Nechybí!“ vykřikla vrchní sestra a namířila svůj ukazováček směrem ke smrku, který předloni polechtal zásah blesku. „Támhle běží!“ A skutečně, všichni piloti vrtulníků, všichni hasiči, všichni doktoři, všechny sestřičky a dokonce i ta hezká brunetka (které jsem si všiml už při příjezdu) viděli pacienta se zlomenou páteří běžícího vstříc svým spasitelům. Kam se hrabe Meresjev!

Potom už šlo vše jako po másle! Naložili mě na nosítka a celá skupina mladých slečen ze zdravotnické školy, nosila mou maličkost od četa k ďáblu. Vlastně od internisty k chirurgovi. Ale moc dobře jsme se bavili! Holky o svého chráněnce jevily skutečný zájem a kdyby tehdy byly mobily, určitě by mi vnutily své číslo. Telefonní!

Když jsem byl vyšetřen, ošetřen a vyléčen, tak jsem se dočkal svého turistického salámu! Jen se mi poněkud ztratily mé ošetřovatelky! A bohužel jsem je už nikdy nepotkal....

A tak se touto cestou obracím na případné pamětnice mého těžkého úrazu z roku 1987, aby se ozvaly! A jelikož je větší pravděpodobnost, že vyhraji ve Sportce a bude mi výhra vyplacena, tak už jen popřeji všem čtenářům (kteří dočetli až sem) hezký večer a krásné Velikonoce!

PS. Tímto článkem nechci shazovat práci záchranářů, které si velmi vážím! A přeji jim o Velikonocích, co nejklidnější službu!