Cesta na Měsíc aneb Na Nový rok o Armstrongův krok

Tak jsme tady měli 20. července čtyřicáté výročí dobytí našeho vesmírného souputníka, našeho Měsíce... A Nitka se svým blogem opět přichází, jako ten všemi opěvovaný truchlící, s křížkem po funuse...

Takže už je to čtyřicet let, děti už prožily čtyřicet letních prázdnin (já jsem taky pár letních měsíců urval), proběhlo deset letních olympiád, deset zimních olympiád (přesto, že byla jedna vložená), několik států se sloučilo, několik rozpadlo, natočili šest dílů Hvězdných válek, jedenáct celovečerních Star Treků a samotná Luna, se za tu dobu vůbec nezměnila...

A teď se tam lidstvo zase chystá. Měsíc je sice v plánech novodobých vesmírných dobyvatelů označován jen jako přestupní stanice při pilotovaném letu na Mars, ale stále je tou první a hlavní zastávkou. Mraky vědců a vojáků se upnuly na jediný cíl... Dobýt v co nejkratší době přirozenou družici naší planety.

A tady to začíná být zajímavé. Mise Apollo 11 už před čtyřiceti lety přistála na Měsíci a přitom jejich palubní počítač by nezvládl ani hru Doom či Polda 1... Pokud by astronauti hráli třeba Tetris, tak taky mohli přistát, místo na Měsíci, někde v Austrálii... A vidíte, přesto pánové Armstrong a Aldrin otiskli své stopy do měsičního prachu... A co že to ten Armstrong povídal? Něco o lidstvu a jeho skoku?

Obrovský skok pro lidstvo.... Jaké lidstvo měl Neil na mysli? Ono při pohledu na naši planetu z vesmíru, a z Měsíce zvláště, budou lidi napadat všelijaké myšlenky. A ty myšlenky budou zřejmě dost sentimentální, ale určitě to nebude tak horké... V té době bylo lidstvo (jako podstatě vždy) rozděleno na dva tábory. Jeden tábor byli ti hodní a ten druhý ti zlí, a kluci ve skafandrech poskakující v měsíčním prachu zastupovali tábor těch hodných.

Čas s lidstvem od těch dob poněkud zamíchal, z hodných se stali ještě hodnější, ze zlých se stali hodní a z neutrálních zločinci. Ale pořád nevidím to lidstvo, které onoho červencového dne učinilo ten památný skok! Vždyť co se týká vesmírného výzkumu, tak státy jako je třeba Čína, Japonsko, Irán či všemi opěvovaná Evropská unie vynakládají obrovské prostředky na to, aby dostaly svého kosmonauta (astronauta, thaikonauta) do vesmíru.

Dnes se vynakládají obrovské prostředky na to, co už dávno někdo vymyslel. Gagarin se koukl na oběžnou dráhu začátkem šedesátých let minulého století a dnes se vynakládá obrovské množství peněz na to, aby ho někdo napodobil. Takže zatím, co jedna část toho lidstva které v červenci 1969 udělalo ten obrovský skok uvažuje, jak ten skok zopakovat tak druhá část koumá jak se vůbec dostat do míst, kde neexistuje tíže...

Dnes už snad každý ví, že Jiří Oulický měl sluhu Saturnina a taky že měl tetu Kateřinu... Ale málokdo si vzpomena na zesnulého manžela paní továrnikové, který vyráběl (chtěl vyrábět) mýdlo. Byl to špičkový chemik, který vynalézal vynalezené a objevoval objevené... A tak funguje i dnešní vesmírný program...

Já samozřejmě vím, že vesmírný výzkum je jen odpad z výzkumu vojenského a při hledání možností, jak svého soka co nejúčiněji zabít, se nebudeme s oním sokem radit, ale v něčem bychom mohli být jednotní.... Proč při tak důležité věci, jako je nejbližší okolí naší planety, nemůžeme být jednotní? Proč se na Měsíc část lidské populace dívá dalekohledem, jiná část populace na něj posílá sondy, další po něm pobíhá a zbytek světa na něj spolu se svými psy jen vyje? A vůbec, nevynalézá zrovna někde v amazonském pralese, nějaký indián žárovku? Přeji hezký večer.