Stejně jako se mění vše okolo nás,
se mění i pozdravy. A taky zdvořilostní fráze, které ke
správnému pozdravu patří!
Co si budeme lhát, kolik zdvořilostních frází používaných při náhodném setkání s někým, koho jsme už dlouho neviděli, myslíme vážně? Taky to podle toho vypadá. Zeptám se, jak se má a ani nečekám na odpověď. A on se ani nesnaží odpovídat. Buď řekne že to jde, nebo rovnou odpoví otázkou na to, jak se mám já. Potom příjdou ty obligátní narážky na počasí, to je většinou špatné a oba se shodneme, že to není zrovna růžové.
Ale stejně je zvláštní, že když se dva lidé po dlouhé době potkají, tak cítí neodolatelnou touhu tomu druhému sdělit, že svítí sluníčko a máme radost z toho že nám to potvrdí. Asi chceme svému, náhodně potkanému, příteli ukázat že ještě nejsme dementní a on nás okamžitě musí ubezpečit, že ani on se ještě nezbláznil a stále ještě pozná, že opravdu svítí sluníčko. Nikdo se neohradí slovy: „ Co si to o mně myslíš, já přece i bez tebe vím jaké je počasí! Na to jsem nemusel čekat tolik let, abych se to dozvěděl až při setkání s tebou!" Ale časy se mění!
Dnes se stále častěji lidé hned po pozdravu ptají na práci. A to už, alespoň podle mne, myslí vážně! Nevím, jestli se chtějí ujistit, že i jiní jsou na tom špatně, nebo čekají že na tom bude někdo i hůř, ale v každém případě na svou otázku čekají odpověď. A to je změna k lepšímu. Konečně se zajímají i o to, jak jsou na tom ti druzí, ať k tomu mají jakékoli pohnutky.
Tak nevím, všude neustále připomínaná krize drtí celý svět, ekonomiky krachují, ale lidé se začínají zajímat i o starosti druhých. Snad po skončení toho celosvětového zmatku k sobě budeme mít blíže! Snad nejsem moc naivní. Přeji hezký den.
