Tak jsem se včera konečně dostal na tramvajovou zastávku nově opravených svinovských mostů. Je to tam hezké a tramvajová trať voní novotou. Vlastně voní pražci...
A já už myslel, že ty dřevěné pražce jsou už minulostí a mé neskutečné dobrodružství (v dobách mého trestu odnětí svobody za to, že jsem se nenarodil jako holčička) s těmito dřevěnými hranoly, napuštěnými nějakým tím sajrajtem zůstane zapomenuto. Nezůstalo…
Bylo to někdy v létě roku 1989 a já bojoval. Bojoval jsem s divným zákonem o branné povinnosti a trávil jsem svá nejlepší léta oblečen v úboru vz.63. A tehdy jsem se seznámil s pražci…
Armáda se tehdy rozhodla, že postaví tu nejlepší tankovou střelnici v zemích Varšavské smlouvy a použije k tomu železniční pražce. K čemu by byly cihly či tvárnice, když máme pražce? Netuším, kde armáda sehnala tu neskutečně velkou hromadu pražců, ale naštěstí se (ta hromada) našla ve vojenském prostoru. A tak jsme my, kluci momentálně trávicí svůj volný čas službou vlasti, nosili pražec za pražcem…
Bylo horko a tím pádem pražce voněly více než obvykle. A my vojáci (ochránci míru v neskutečně militantním světě) jsme ty pražce nosili ke startovní čáře tankové střelnice. Tam už čekal nějaký ten zedník, který se chlubil novou betonovou (a tekutou) podlahou… a my přinesli pražec (vlastně pražce).
Od té doby už uběhlo více než dvacet let a já stále netuším, k čemu ty pražce byly. Možná to bylo jen proto, abychom si vzpomněli na vojnu ve chvíli, když náš nos ucítí pražec…. Nevím, čím ty pražce napouštějí, ale ta jejich „vůně“ mi připomíná ten divný víkend, ve kterém jsem byl za vojáka… Pro hnidopicha: byl jsem tam více víkendů…
A najedou se objevily ty správné pražce. Žádný beton, ale dřevo napuštěné jedem, který někomu voní a někomu smrdí… A někomu možná voní, protože si vzpomene na to, jak dělal zbytečnou práci pro zbytečnou organizaci. Ale byl v té době docela mladý…
Pavel Dobeš už o pražcích napsal píseň a já na ně budu vzpomínat až do konce svých dnů… Přeji hezký večer.
