Když už může mít americká ústava 27 dodatků, tak tu naší ústavu nemůže jeden či dva dodatky nijak poškodit.
Náš právní řád by potom, mimo té už zažité ústavy, znal i „Zákon o ústavním duchu“ a možná by se hodil i „Zákon o ústavních zvyklostech.“ Tyto zákony by konečně rozjasnily tu dlouhodobě zamračenou oblohu, která se už tolik let klene nad naším ústavním pořádkem a pacifikovaly by ty bojovníky, kteří se všemožně snaží využít našeho základního zákona jen ve svůj prospěch!
Každý novodobý diktátor, jakým náš prezident bezpochyby je, by při své snaze o ovládnutí naší krásné země narazil na nepřekonatelnou překážku. Díky výše zmiňovaným zákonům by se jeho snaha roztříštila o legislativní útes, který bude tvořen uzákoněným odkazem celých generací demokratů, vytvářeným po celá dvě desetiletí.
Jenže je tady jeden malý problém. Každým dnem se objevují nové a nové ústavní zvyklosti, které jsou právě porušovány a už se v tom nevyznají ani ti největší ochránci „ducha ústavy“. Vždyť koho by ještě předevčírem napadlo to, že se dá proti ústavním zvyklostem urazit poslanec. A co poslanec, celý zástup poslanců!
A co teprve návštěva státního zástupce, vyšetřujícího kauzu ve které se pohybují politici, u prezidenta? Vždyť to přece odporuje všem ústavním zvyklostem! Jak si může dovolit prezident pozvat na Hrad státního zástupce a nechat se informovat o nějaké kauze? Nový zákon by to určitě vyřešil. Navrhoval bych přísný zákaz jakýchkoliv návštěv u prezidenta, neboť není vyloučeno, že se tam budou kout protidemokratické pikle.
Ústavní soudci by prošli několikaměsíčním intenzivním školením, kde by se konečně seznámili s „duchem ústavy“. Tedy vlastně s tím, o čem vlastně je ten dokument, který mají ve své pracovní náplni chránit.
A politici? Ti budou muset znát nové zákony tak, jako musí znát školáček malou násobilku. I kdyby je někdo o půlnoci probudil, budou muset znát to, že se ústava musí vykládat, ne podle toho jak je napsána, ale podle toho, jak si ji zvykli vykládat jejich moudří předchůdci.
Konečně bude v naší zemi klid. „Duch ústavy“ bude uzákoněn a politici se přestanou bát o to, že se najde někdo, kdo zase použije své, ústavou dané pravomoci. Vždyť to se přece nedělá, tady to není zvykem.
Ale je tady jeden malý problém… Vlastně je to problém dosti podstatný, neboť ještě stále nikdo přesně nepojmenoval ty „ústavní zvyklosti“ a toho „ducha ústavy“ nikdo zatím neviděl. Najde se sice nespočet vykládačů „ústavních zvyklostí“, ale každá strana to vidí jinak. Bude to asi tím, že každá strana má jiné zvyky a zvyky protistrany se jim z duše protiví.
A tak se těch ústavních dodatků zřejmě nedočkáme. Protistrany se budou dále navzájem napadat a předkládat svým voličům neskutečně černé scénáře dalšího vývoje společnosti, které se určitě naplní hned poté, co oni díky porušení „ducha ústavy“ ztratí svou moc. Oni sami tomu sice nevěří, ale jsou štěstím bez sebe, když se toho někdo chytne a začne to šířit dál.
Ať chceme či nechceme, tak se blíží volby. Tyto volby budou zcela jistě bez těch ústavních dodatků (samozřejmě nesmyslných), ale určitě budou nejpozději začátkem příštího léta. A tím neustálým omíláním pojmů, jako je „ústavní zvyklost“ či „duch ústavy“, vlastně začala volební kampaň. A začala přesně ve stejném duchu, jako začaly ty kampaně minulé. Nikdo nedeklaruje to, co by chtěl udělat, ale všichni straší tím, co se stane když… Co se stane, když vyhraje protistrana.
Takže se zaposlouchejme do toho, co nám politici slibují pro případ, že jim nedáme hlas a představme si to. Nad vchodem do Dantova pekla byl tento nápis: „Zanechte vší naděje, kdo vstupujete“, a přesně to se nám snaží někteří politici (a že jich je dost) sdělit, při strašení soupeřem. A ten „duch ústavy“ se jim k tomu moc dobře hodí. Mohou si s ním totiž operovat, jak se jim právě zlíbí. Přeji hezký večer.
