Až doposud se většina politických komentátorů a tvůrců veřejného mínění se ve svých předpovědích vítězů prvních primárek řádně zmýlila. Zdá se, že americký volič dá na předpovědi a doporučení medií daleko méně, než se obecně soudí. Ani do dnešních voleb na Floridě nejsou karty rozdány tak, aby se vítězové dali spolehlivě předpovědět. Pokud se dá něco odhadnout, tak nejspíše kdo ze vyhry vypadne.
U Republikánů se pozornost soustředuje na senátora Johna McCaina guvernéra Mit Romneye, které podle posledních preferenčních hodnocení dělí jeden procentní bod. V některých výzkumech je o prsa vepředu Romney, v jiných zase McCain. Rudi Giuliani, který na Floridu vsadil celou svou kampaň se s výraznou ztrátou potácí ne třetím místě, těsně před bývalým guvernérem Arkansasu Mikem Huckabee.
Bývalý newyorský starosta je nyní za kampaň, kdy vynechal všechny dosavadní primárky, ze všech stran kritizován. Jeho původní kalkulace však byla zcela logická. S Romneyem ani McCainem nemohl soutěžit z finančních důvodů. Zatímco Romney si mohl dovolit vydat na kampaň z vlastních prostředků 16 milionů dolarů a McCainovi se po zmrtvýchvstání v Iowě začaly peníze také sypat, Giuliani měl na celou kampaň pouhých 12 milionů. Před vítězstvím v Iowě, byť z hlediska počtu delegátů zcela nevýznamným, se McCainovy preference pohybovaly těsně nad 10% a byl "experty" považován za odepsaného. Giuliani se proto soustředil na boj s Romneyem, v němž mohl počítat s popularitou získanou během tragických zářijových dní 2001. Navíc se mohl ohánět i ekonomickými výsledky,neboť jako starosta se prokazatelně zasloužil o 27 různých snížení daní.
Jak Giuliani tak McCain očekávali, že výrazné uklidnění situace v Iráku, klesající lidské ztráty a perspektiva postupného stahování vojsk posílí jejich pozici nekompromisních zastánců globálního boje s terorismem. Jenže americký volič je válkou unaven a jak pomalu zprávy z bojů mizí z prvních stránek, přesunuje se zájem občanů na vntropolitickou problematiku, hlavně na příznaky hospodářského zpomalení, hypoteční krizi a na stále palčivé a nikdy nedořešené problémy se zdravotním pojištěním a se vzdělávacím systémem.
Kdo dnes vyhraje Floridu octne se na týden v čele, neboť na Floridě vítěz bere vše - což představuje 57 delegátů na nominační sjezd. Giuliani má ještě jednu, vysoce spekulaticní šanci. Velkou část floridských voličů tvoří migrující důchodci ze severu. Aby se jim usnadnily volby, mohou volit korespondenčně už od začátku ledna. Tehdy měl Giuliani velký náskok. Kolik voličů mu v tomto období odevzdalo hlasy se zatím neví, ale naděje, že bych bylo tolik, aby přehlasovali oba vedoucí soupeře je nepatrná. McCain navíc dostal podporu oblíbeného floridského guvernéra Crista, vedoucího představitele nejlidnatější kubánské komunity a několika vlivných kongresmanů.
Romneyeho zase podporuje rodina Bushů a má i výraznou podporu v podnikatelských kruzích. Jazýčkem na vahách budou zřejmě ultrakonzervativní voliči na severu Floridy, kteří upřednostňují jinak roztomilého kreacionistu, rockového basistu Mike Huckabeeho. Pravidelně se totiž stává, nejen v Americe, že řada voličů chce být "na straně" vítěze, i když tento kandidát není jejich první volbou. Zatím těmto asi 8 procentům vysoce nábožensky principiálních voličů brání v rozhodnutí velmi osobní negativní kampaň, kterou proti sobě McCain s Romneyem vedou a v níž se navzájem obviňují z nízkosti a nečestnosti. Kdyby Giuliani nebyl dvakrát rozveden a nezastával právo žen na potrat, mohly by ty hlasy být jeho. Jenže pro náboženské konzervativce je Giuliani vyslancem ďábla. Huckabee podle mne skončí po volbách v lidnatých liberálních státech západního pobřeží, jejichž občané se religiozní ortodoxie doslova štítí.
O nic jasnější není situace ani na frontě Demokratické strany, kde soupeří Hillary Clintonová s Barackem Obamou. Ještě před několika týdny jasná favoritka, musí dnes Hillary tvrdě bojovat s Barackem Obamou, který rychle vyrostl v obratného manipulátora veřejného mínění a ve strhujícího řečníka. V Již.ní Karolině porazil Barack Hillary dvojnásobným počtem hlasů. Domácí John Edwards, který tam vyhrál v předchozích volbách, tentokrát zůstal hluboko vzadu.
I u skalních Demokratů se začíná projevovat únava z clintonovské dynastické mašinerie. Zatímco Hillary hraje hodného četníka a vlídně hovoří k ženám i menšinám, Bill objíždí zemi a útočí na protivníky jako rozčepýřený kohout. Někdy se až zdá, že mu ani zdaleka nejde o podporu Hillary, ale o to, aby se do Bílého domu vrátil zadními dvířky. Strhuje příliš pozornosti na sebe a voliči se začínají ptát, kdo že by to vlastně v Bílém domě vládnul.
Navíc to weekendu v jinak perfektní clintonovské strojovně pěkně zaskřípalo. Poté co Barack poněkud neomaleně (i nespravedlivě) zkritizoval Hillary za to, že v minulosti zastupovala za advokátní kancelář, v níž byla zaměstnaná, prodejní kolos Wal-Mart, pro Demokraty symbol to novodobého vykořisťování, vrátila mu to Hillary poněkud nešťastně obviněním, že on zase obhajoval majitele rozpadajících se činžáků "slum-lorda" Mike Rezka, jehož v únoru čeká soud za řadu podvodů. Místo, aby zdůraznila sociální pozitiva z působení pro Wal-mart, podpásovka s Rezkem se jí vrátila jako bumerang. Hned druhý den se totiž na internetu objevila fotografie na níž se Rezko spokojeně usmívá ve společnosti Billa a Hillary.
Není žádným tajemstvím, že dosavadní "vládnoucí" dynastie Demokratické strany, klan Kennedyů, se na agresivní Clintony netvářila příliš vlídně. Sobotní faux-pas pak zřejmě rozhodlo a v pondělí Caroline Kennedyová (dcera JFK) a Ted Kennedy oznámili svou podporu Baracku Obamovi. Pro toho to znamená další přísun financí do již tak objemného účtu čítajícího přes 100 milionů. Hillary Clintonová má k dispozici asi 123 milionů dolarů.
Když jsem slyšel Baracka Obamu po vítězství v Iowě, byl jsem příjemně překvapen. Barack mluví dokonalou angličtinou, žádný polosrozumitelné jive Jesse Jacksona a jeho věty nejenže dávají smysl, ale jsou jiskrné a emociálně inspirativní. Po vystoupení v Jižní Karolině jsem na chvíli podlehl dojmu, že slyším budoucího prezidenta. Nedivím se Caroline, že jí Obama projevem připomíná otce. Jeho "yes, we can" (ve smyslu - my to dokážeme), se nábojem neliší od "I have a dream" Martina Luther Kinga. Obama nemá zkušennosti Giulianiho, Romneye ani Clintonové, nemá ani žádný plán, s kterým by mohl soupeřit s Hillary Clintonovou, ale to dnes Amerika nehledá. Většina občanů vnímá Washington jako zkostnatělou byrokracii posluhující nekontrolovatelnému anonymnímu kapitálu a volá po změně. Tu nabízejí i Hillary a oba Republikáni. Ti všichni však, ať se tváří seberevolučněji, patří k zavedenému establishmentu (Chybí mi adekvátní český výraz). Voliči chtějí jinou změnu, utopickou a od základů. Takovou jakou jim nabízí Obama - politk bez zátěže minulých rozhodnutí (prakticky žádná neudělal) se zápalem Savonaroly. Tato neurčitá, optimisticky sjednocující a osvobozující vize "obrozené" Ameriky, je nástroj, na nějž zatím hraje bez falešných tónů.
Těším se na přímou konfrontaci Hillary s Barackem, která moje očekávání buď potvrdí nebo zklame. Ale bude-li nominován za Demokraty Barack Obama, vyhraje podle mne i listopadové volby. Zbývá jen otázka kam pod jeho vedením americký koráb zamíří. V sociálních otázkách se Obama od tradiční politky Demokratů moc neliší - zřejmě by se snažil prosadit dodanění nejbohatších vrstev a další víceméně populistické kroky k mediálnímu uspokojení nejširších vrstev společnosti. Často mluví o tom, že by chtěl zabránit úniku výrobních kapacit z USA, ale jak to chce udělat bez daňové reformy a omezení destruktivního vlivu odborů je ve hvězdách. Zřejmě by se snažil i nějakou formu legalizace ilegálních přistěhovalců v duchu návrhů Teda Kennedyho. Otevřenou otázkou zůstává stále proklamovaný okamžitý odchod z Iráku. Pokud bude Petrausova doktrina fungovat jako dosud a Irák bude bezpečnějším nejen pro okupační vojska, ale i pro civilní obyvatelstvo, bylo by okamžité stažení nesmyslnou katastrofou. Snad má Barack Obama natolik zdravý selský rozum, že by na tento slib mohl pozapomenout a naslouchat členůmn kabinetu, který by snad přecejen sestavil z odborníků.
Pátého února v noci - po sečtení hlasů v 22 státech - budu mít jasněji nejen já, ale celá ta smečka novinářů, pro něž jsou tyto volby tou nejhmatatelnější demonstrací, že americký model demokracie funguje - se všemi silnými i slabými stránkami.
