Zamyšlení nad Putinovými výroky

Prezident Bush stále tvrdí, že Vladimír Putin je jeho přítelem. Obávám se, že se na Putina dívá se stejným neopodstatněným optimismem jako na touhu většiny lidstva žít v demokracii. Stejně jako Bush nechápe Putinovo byzantinství, je Putinovi podezřelá Bushova otevřenost. (ostatně, Evropané často zaměňují americkou otevřenost za naivitu)

Nevím, co si myslet o příspěvku ministryně obrany Parkánové a Honzy Vyčítala světové politice. Zpoza oceánu  to nevypadá ani jako povedená recese. 

Zato vím, že když ruský prezident Vladimír Putin o sobě prohlásí, že je "absolutním demokratem", musím nastražit uši. Navíc, když nedlouho před vypršením funkčního období prohlásí, že by se mělo prodloužit. Za sedm let u moci  Putin efektivně zneutralizoval nejen nezávislá media, ale většinu potenciální opozice. Před deseti lety viditelná a rokující Duma se změnila v poslušný obraz Nejvyššího sovětu. Dříve volení guvernéři provincií jsou nyní přímo jmenováni Moskvou. Rebelující průmyslové barony nezachránilo ani rychle získané bohatství, pokud si nechtěli jen užívat ve vilách Riviery a projíždět Moskvou v nejnovějších modelech Maybachů. 

Zůstalo jen bratrstvo bývalých důstojníků KGB, byrokratů, vládou posvěcených bankéřů a oligarchů, kteří "vlastní" dnešní Rusko.  I Putinův boj s korupcí má má onen potměšilý byzantinský nádech neboť systémem nesmyslně tvrdých celních a obchodních zákonů připravuje národní korpuci živnou půdu. Tím, že kdejaký úředník a zastupitel někde na žebříčku korupce figuruje - jinak by nepřežil - je každý takový "činóvnik" zranitelný neboť na každého trochu vyčnívajícího člověka KGB (to, že se dnes tituluje jinak na jejím principu nic nezměnilo) něco ví a má ho tím v hrsti. 

Paranoia byla rysem Rasputinova Ruska i Stalinova Sovětského svazu. A stejně i dnes prorůstá vrstvou vyvolených, kteří noc co noc hýří v nejdražších kasinech a nočních klubech, do nichž se sjíždějí v černých Cadillacích Escalade, Mercedesech, BMW a Hummerech s doprovodem bodygardů ověšených kalašnikovy. Výsledkem této společenské "malaise"  je mizející prostor pro svobodu projevu v Rusku přesvědčivě dokumentovaný nikdy nevyšetřenými vraždami nezávislých novinářů a kritiků domácích poměrů. 

Když byla loni zavražděna novinářka Anna Politkovskaja, Putin zločin po dvou dnech mlčení okomentoval tím, že byla zavražděna nevýznamná žurnalistka, ale byl spáchán zločin na Rusi namířený proti současným ruským autoritám. Stejná směska agresivity a sebelítosti čiší i z posledních Putinových projevů kritizujících americkou snahu o vytvoření nadnárodního protiraketového deštníku. (Rusko bylo několikrát vyzváno, aby se budování sítě zúčastnilo - naposled presidentem Bushem před cestou na summit G8).

Jen naivka si může myslet, že Rusko začalo vyvíjet nové rakety, křižující střely a ponorky jako odpověď na americkou iniciativu.  Hrozba zacílení raket na evropská města je jen retorikou nemající vojenský smysl - jakákoliv moderní raketa může být přesměrována během minut, ale je důkazem Putinovy vnitřní nejistoty pramenící ze snahy o zcentralizování moci v tak obrovské zemi. Je si vědom, že čím více moci soustřeďuje ve svých rukou - a v nejužším mocenském kruhu - tím více mezer v systému a nových únikových manévrů poddaných vyplývá na povrch. 

Putinovu pozici lze srovnat se sovětskou situací před likvidací NEPu.  Tržní ekonomika funguje v centristické společnosti jen do určité hranice. Pak jí začíná pyramidální centralismus brzdit a zde novodobý ruský kapitalismus narazil na byzantinské ideologické hranice. Putin to zřejmě cítí, ale neví jak z toho ven. Tak haraší zbraněmi, nacionalismem, národní sebelítostí a hraje s nebezpečnými kartami. Poslední návrh ministra Lavrova je typickou snahou o vražení klínu mezi USA a ostatní členy NATO.  Iránská karta není protiamerické eso, ale dlouhodobě Putinův Černý Petr. Stejně tak nejisté jsou ruské politické manévry se Syrií, na Dálném Východě a obnovený zájem o marxisticky vizionářské vůdce v Latinské Americe. 

Dokud Putin nedokáže pochopit, že Spojené státy nejsou velmocí s imperiálními ambicemi budou ruská izolace a s ní i paranoia jen vzrůstat. Spojené státy činí velmocí ekonomika, průmyslová, finanční a obchodní síla. Jejich ekonomika je globální, průmysl, obchod i finance jsou nadnárodní. 

Proto je lepší dnes  do energetických zdrojů investovat a pak produkt koupit, než pracně vojensky dobývat a pak se o to ještě v nepřátelském prostředí starat. Dnes už neexistuje "čistě národní" americká společnost, stejně jako nejsou BP čistě britskou nebo Siemens čistě německou společností. Kapitál se přelévá kontinenty a hlavním zájmem USA z hlediska jejich bezpečnosti a dosažené životní úrovně je dohlížet, aby tento světový kapitál fungoval svobodně a v přehledných mantinelech. 

Je iluzorní názor, že za invazí Iráku byla ropa. Nesmysl; za invazí Iráku byl pokus, byť nepříliš úspěšný, stabilizovat oblast, jež je zásobárnou značné části světových fosilních zdrojů energie. Kdyby USA - propadnuvší diluviálnímu nacionalistickému myšlení - chtěly obsadit největší ropná pole, tak by Američané nikdy neodešli z Kuvajtu ani ze Saudské Arabie - zemí s moderní ropnou infrastrukturou a minimálním počtem obyvatel na vojensky neobhajitelném teritoriu. Jenže Američanům je jasné, že je výhodnější a levnější ropu koupit než o ni bojovat. V Iráku nejde, - zdůrazňuji bohužel,-  o lukrativní zakázky a většina společností, které se k rekonstrukci země hlásily již odtroubila obchod. I onen levicovými novinami proklínaný Haliburton v Iráku ztrácí kalhoty a navíc je popotahován soudy za pokus zacelit ztráty  "papírovými" výkazy.

Jestli si někdo myslí, že Rusko je kapitalistickou demokracií tak žije ve snách. Je to oligarchie moci, kterou se Putin znovu snaží zcentralizovat neboť si nedovede představit, stejně jako většina Rusů, společnost decentralizovanou a individuálně zodpovědnou. Nejen  Evropa, ale i Rusko by mělo Američanům pomoci radikální islámský fundamentalismu neutralizovat. Přes veškeré neshody a rozmíšky, které i mezi demokratickými státy jsou a vždycky budou. Taková už je lidská přirozenost. Jenže podezřivavé samoděržaví spolupráci odmítá a raději si hraje s ohněm v hloupé naději, že radikální islámský fundamentalismus je trumfové eso, které mu opět pomůže ke statutu supervelmoci.  Snad to Putinovi dojde dříve než bude pozdě.