"To americký pívo se nedá pít"

Podobný výkřik je společný snad všem českým návštěvníkům, pijákům piva, kteří se poprvé ocitli na severoamerickém kontinentě.

náš pivovárekdneu

Přitom nikde na světě se nevyrábí více piva než právě v USA. Největší komerční pivovar Annheusser-Busch sídlem v St.Louis vystaví za týden tolik piva jako budějovický Budvar za rok. Bohužel, nese ten výrobek i stejné jméno "Budweiser". Bohužel proto, že kromě stejného jména a grafického vyvedení písma, je rozdíl v obsahu propastný.

Moji dobře vychovaní kamarádi se o něm vyjadřují jako o "horse piss", já se držím výrazu mého otce pro podobné nápoje - "pivolín". A jak to chutná? Asi jako když se vypláchne sud od piva sodovkou a stočí do plechovek. A podobná pivíšťata pak pocházejí z obřích pivovarů firem Miller, Coors a já nevím koho ještě. Za vyjmenování to nestojí.

Jenže jako žádný opravdový příběh není černobílý, ani americká piva nejsou jen ten zatracený budweiser a kohorta lehkých pivolínů. Po zemi jsou rozesety stovky malých pivovárků, které produkují pivečka obstojná, lepší a skutečně dobrá.  A pořád přibývají. Střetává se tu tradice anglicko-irská se evropskou - tedy anglická "ale" a kontinentální většinou v podtitulku nesoucí slovo "pilsener".  Belgická borůvková mi mezi piva neple'tte.Takový Samuel Adams z Bostonu si s anglickými pivy nezadá - a těch dobrých "ales" je tolik, že by si jejich seznam tloušťkou nezadal s telefonním seznamem Žamberka.

Mám kliku, že zrovna bydlím několik bloků od nejstaršího amerického  - dosud vařícího - pivovaru. Je to shluk cihlových budov, z nichž občas jižní vánek plní můj dvoreček sladovou vůní.  To se to pak sedí u grillu. Pivo nese hrdé rodinné jméno Yuengling. Když jsem poprvé do našeho městečka přivandroval a viděl ten veliký nápis vápnem na cihlové zdi vyvedený, doslova jsem se ulekl - že já zrovna musím padnout na místo, kterému vévodí čínské pivo. Naštěstí mne hned první pinta Yuengling Lageru příjemně uklidnila. Došlo mi totiž, že když  se pratatík Yuengling ocitl před přísným zrakem úředníka a ten se ho zeptal na jméno,  zapsal co uslyšel.  Jistě netušil, že v němčině se to píše Jungling (píšu to bez toho zmijího kousnutí nad u, které mi na klávesnici chybí) a byl z toho americký Yuengling.

Nedávno jsem v místní pivárně narazil na karton "Bohemian National Pilsener". Věděl jsem hned, že s tou plzínkou bude mít společné jen jméno, ale nekupte tu čtyřiadvacetiplechovkovou bednu když je za 9 dollarů s názvem jak  od vlastenecké hymny.  Skutečně to není žádní sláva, tedy to pivo, ale když je venku čtyřicet a hrudní srst se bělá krystalizovanou solí, přijde ta národní bohémka k chuti a ani po dvou se nechce spát, natož aby se mi začaly líbit  místní tetované zápasnice sumo. 

Za těch dvacetpět let v sousedství pivovaru jsem si zvyknul a Yuengling je "moje" pivo na něž nedám dopustit. Někdy na dotěrné dotazy, proč k sakru dřepím v těhle amerických Brdech a nikoliv na Manhattanu, odpovídám, že je to kvůli tomu pivu. Na Manhattanu je třetinka Yuenglingu za bůra. U nás v hospodě za 1.75. No, a pak se stěhujte za lepším. 

Pravda, v Praze si raději dám Svijany, ve Strážově točenou plzeňskou desítku a tady po státech v místech nekulturních Yuenglingu nenabízejících se podržím kanadského Labatts, Molson Ice nebo i mexické Corony (stejně tam ten pivovar postavili za císaře Maxmiliána Češi.)

Ale tvrzení, že to americký pívo se nedá pít u mne prostě neobhájíte.