Soumrak pozitivní diskriminace v USA?

      Ústava Spojených států je živý dokument, k němuž se může každý občan kdykoliv odvolat a jeho hlas je nakonec  - byť někdy po létech průtahů a soudních pří - vyslyšen.

         Konečným arbitrem je Nejvyšší soud, jehož jediným posláním je dohled na dodržování ústavy a její výklad v dynamicky se měnících společenských podmínkách. Autoři ústavy si byli vědomi, že společnost se bude vyvíjet a proto do ústavního systému zakodovali princip trvalého výkladu a interpretace tohoto základního kamene americké společnosti.  K jednomu z rozhodujících momentů výkladu ústavy, který mění dlouholetou praxi došlo ve čtvrtek. Podívejme se na rozhodnutí Nejvyššího soudu trochu podrobněji.

Těsnou většinou  5:4 rozhodl Nejvyšší soud, že se veřejné školství nemůže snažit dosáhnout integrace žáků pouzu na základě rasové příslušnosti. Rozhodnutí zdůvodněné předsedou soudu Johnem G.Robertsem  ruší programy  škol v Louisville a Seattle, které ve snaze zachovat sociální rozmanitost měly jako jediné a rozhodující kriterium rasu studentů. 

"Ústava garantuje každému stejné podmínky, ale v tomto případě šlo pouze o rasovou rovnováhu, což je protiústavní," zdůraznil Roberts, "skončit s rasovou diskriminací znamená skončit s diskriminací na základě rasových kriterií. Toto rozhodnutí je v duchu původního desegregačního zákona "Brown versus školská rada"", z roku 1954 na jehož podkladě postupně došlo k odstranění segregace ve všech formách společenského života."

Rozhodující většinu tvořili konzervativní soudci  - Antonín Scalia, Samuel Alito a Clarence Thomas (jediný černoch v Nejvyšším soudu). Pátý hlas patřil liberálnímu Anthony  Kennedymu, který souhlasil s předsedou Robertsem, že programy byly protiústavní, ale odmítl názor většiny, že rasa již nehraje podstatnou roli v v americkém sociálním předivu. V samostatném zdůvodění, které lze chápat jako praktický návod školám jak omezit rasovou izolaci  ve školství a zůstat přitom v ústavním rámci navrhl Kennedy různé možnosti zákonných postupů. Zcela v souladu s ústavou je podle něj územní reorganizace školských okrsků tak, aby spádové území zahrnovalo obyvatele různých sociálních a rasových menšin.detailní rozbor přesahuje rámec tohoto článku, neboť jde  o výlučně americký problém.  Podstatné je, že oponující hlas má váhu, která nakonec může usměrnit a limitovat schválený výklad zákona. 

Autor oponentního názoru soudce Stephen Beyer parafrázoval W. Churchilla když řekl, že "jen málokdy na poli práva změnilo tak málo, tak rychle, tak mnoho." Ve dvacetiminutovém vystoupení předpověděl, že rozhodnutí vrátí do škol segregaci a způsobí  lavinu rasově motivovaných žalob. Pod Beyerovu oponenturu se podepsali soudci John Stevens, David  Souter a soudkyně Ruth Bader Ginsburgová. Soudce Clarence Thomas na to odpověděl, že "pokud nás historie něčemu naučila, pak je to opatrnost vůči společenským elitám prosazujícím rasové teorie."

Proces se táhl více než rok od chvíle kdy rodiče v Seattle a Louisville podali žalobu na školy, že rasově diskriminují jejich  děti. V Louisville žalovala paní Meredithová mateřskou školu, že nedovolila přestup jejího děcka do jiné školky protože odchodem by poklesl počet bílých dětí pod úředně stanovený poměr. V Seattle se dokonce zformovala nezisková organizace rodičů odporující městkému  plánu  přidělování studentů do jednotlivých škol podle rasy.

Nejvyšší soud se rozhodnutími nižších instancí nejdříve odmítl zabývat. Teprve když ze zdravotních důvodů resignovala soudkyně Sandra O'Connor, rozhodla konzervativní většina soudců, přes odpor jejich liberálních partnerů, se oběma případy zabývat.  Případ se od prvních slyšení protahoval hlavně proto, že soudce Kennedy se dlouho nemohl rozhodnout, na kterou stranu se přikloní.Na rozhodnutích Nejvyššího soudu je zajímavé, že bez ohledu na politické pozadí soudců jen málokdy se odchýlí od konstruktivistické interpretace ústavy.

Pozitivní diskriminace se stále v určité formě praktikuje na státních a některých na soukromých universitách. (Existují i čistě černošské university, aniž by je někdo napadal.) Ve prospěch pozitivní dismkriminace rozhodl před několika lety Nejvyšší soud v případě žaloby na Právnickou fakultu státní university v Michiganu. Zrušil sice rasové kvoty pro příjímání studentů, ale potvrdil kriterium rasové diversity jako jedno z měřítek přijímacího procesu. 

V závěrčných slovech soudce Kennedy řekl, že" bez ohledu na okolnosti a kontext, ústava musí zůstat barvoslepá."