Potká Spojené státy osud starověkého Říma?

Často čtu, zejména v evropském tisku, přirovnání Spojených států k Římskému imperiu doprovázené jistou škodolibou radostí předpovídající ústup ze "slávy". Někteří škarohlídové se rovnou těší na nevyhnutelný zánik.

         Srovnávat Spojené státy s antickým Římem však není evropký vynález posledních let. Jak jsem se dočetl v časopise Vanity Fair, určitou paralelu s Římskou říší  shledali už zakladatelé americké demokracie a autoři její ústavy. Ostatně, ani to nepřekvapuje neboť znalost dějin antiky byla koncem osmnáctého století považována v Americe za součást základního vzdělání. Redaktor časopisu Cullen Murphy tato srovnání rozvádí s poučením jak se chovat, aby k podobnému rozkladu státu nedošlo.

Zakladatelé Spojených států se inspirovali republikánským obdobím římských dějin, Císařství pak srovnávali s britskou koloniální správou, kterou často zvali tyranií. Ideálem jim byl svobodný, politicky angažovaný občan, aktivní v systému mocenské rovnováhy, kterou vtělili do ústavy jako ideu "Checks and balances", kdy každé ze tří mocenských ramen správy země drží ta dvě zbývající v šachu, takže moc na sebe nemůže strhnout ani vláda s presidentem v čele, ani Kongres ani moc justiční.

Srovnání s císařským Římem ožilo až koncem minulého století, kterému někteří autoři připisují epitet "americké". Po římském vzoru často používaná symbolická paralela -  "Pax Americana"  - optimisticky předpokládající globální společnost koexistující  ve Spojenými státy jištěném míru, vyvrcholila ve Fukuyamově "Konci dějin" .

Od tragického září 2001 nabývá v národním povědomí na síle přesvědčení, že Spojené státy čeká dekadence, občanská pasivita, kulturní rozpad. Ilegální imigrace je přirovnávána k nájezdu barbarů, jemuž římští občané nebyli ochotní společně a za obětí čelit, stejně jako dnešní Američané nejsou ochotní zastávat těžkou a málo placenou manuální práci. 

Každé přirovnání vždycky nějak kulhá. Spojeným státům ještě dlouho nebude hrozit mocenský ústup; daleko akutnější jsou rostoucí problémy základního společenského zdraví. Ač jsou USA stále zemí s největší paletou individuálních šancí, stále více se rozevírající nůžky mezi bohatými a chudými, vlivnými a lethargickými, pracovitými a pohodlnými, aktivními a pasivními, transformují společnost, v níž ochota riskovat byla vždy hnacím momementem ve společnost, v níž cítit se obětí systému je akceptovanou hodnotou. Ztráta prací a studiem podložených ambicí je největší hrozbou tradičním americkým hodnotám.

Ještě více kulhá srovnávání starého Říma s  USA na vojenském poli. V době rozkladu neměla Římská říše dost legionářů ochotných ji bránit z vlasteneckých, či ideových důvodů. Spoléhala na žoldnéře často rektutované z nepřátelských germánských a keltských kmenů. Spojené státy jsou v podobné situaci jen zdánlivě. Taktika a vojenská technologie římských legií se prakticky po 300 let nezměnila, dnes hraje technologi prvořadou roli.  Římského žoldnéře se štítem a mečem nedokázala nahradit žádná ze starověkých technických inovací, zatímco dnes elektronika, bezpilotní letadla a pozemní robotika posunují vojenství do zcela nových rovin.

         Největším nebezpečím pro Ameriku, srovnatelným se starým Římem, je vzrůstající míra sebeuspokojení a pohodlnosti.  Ač se to ve světě propojeném internetem a hustou sítí leteckých spojů zdá paradoxní, značná část společnosti neprojevuje valný zájem o prohloubení globálních kontaktů, poznávání jiných kultur, o soutěž ideí.  Z tisícovky zaměstnanců amerického baghdádského velvyslanectví jich jen zlomek umí arabsky. A nelze svádět jen na televizi a internet zánik takového týdeníku jakým byl Life, který v roce 1971 tiskl 8.5 milionů výtisků týdně a jehož poslední číslo vyšlo 20.dubna 2007. Zájem veřejnosti se odvrátil od fotografů skupiny Magnum ke zvířátkům z National Geographic, případně k Discovery Channel. Vlna vizuálního násilí, která vnikla do amerických obýváků s vietnamskou válkou otupěla smysly veřejnosti natolik, že se jí hloubka civilizačních problémů zřeteně odcizila. V den, kdy do Prahy přijel prezident Bush, se o jeho návštěvě jeden z nejsledovanějších konzervativních TV kanálů -  Fox News - ani nezmínil, zatímco zcela bezvýznamné episodě  Paris Hilton věnoval v hlavních zprávách 7 minut. 

Podceňování vnějšího nebezpečí ekonomicky silnou společností není nic nového. Římané nebrali  germánské kmeny vážně dokud v bitvě u Varusu v roce 09 barbaři zcela rozprášili tři eltiní římské legie. Američané také nevěřili, že by šikomoocí Japonci dokázali doletět nad Pearl Harbour a zlikvidovat flotilu bitevních lodí. Podobně dnešní liberální elita nevěří, že fundamentalistické islámské hnutí je skutečnou hrozbou atlantické civilizaci.

Ale ještě není čas na lkaní. Díky informačním možnostem a svobodě šíření informací v naší civilizaci lze lethargickou veřejnost probudit. Mládež je třeba vyhnat do světa, zavést neodfláknutou výuku aspoń jednoho cizího jazyka a dát imigrantům zřetelnou podmínku, že když se chtějí podílet na prosperitě Spojených států musí se naučit anglicky a sociálně asimilovat. Je nutné skončit s intelektuálským sebeoviňováním za všechny hříchy světa a na druhé straně s bolestínstvím a svalováním odpovědnosti na jiné, na společnost na stát. 

Pokud se přikročí k vojensko-policejní akci, musí jít o akci razantní, rychlou a bez svazujících omezení. Za Druhé světové války jsme kvůli několika desítkám německých obránců totálně zničili klášter Monte Cassino. Dnes si naši nepřátelé vykládají jako slabost, že naši vojáci nesměli poškodit mešitu v níž Moktada ElSadr šikoval své věrné a dodnes může opruzovat na tomhle světě místo aby dávno oblažoval 72 Alláhových hurisek.

Nerad používám slovo "věřím", ale věřím-li v něco, je to americká schopnost improvizace a víra v osobní pokrok pramenící z individuální zodpovědnosti a úsilí. V tom je zásadní rozdíl mezi upadajícím Římem a momentálně přešlapující Amerikou.