Přímá demokracie – staronový politický systém blízké budoucnosti I.

Stav společnosti, nejen v České republice, ale i v téměř celém světě dosáhl v současnosti určité hranice. Nálady mezi obyvatelstvem jsou napjaté a na samé hranici klidného vývoje. Je cítit určité sociální a politické napětí, které se postupně neustále zvyšuje tak, jak negativní nálady způsobené rozčarováním z politiky a z finanční krize rostou. Celý rok 2011/12 byl provázen růstem společenské aktivity po celém světě. Vzpomeňme tzv. arabské jaro, které smetlo řadu autoritářských režimů v islámském světě, vzpomeňme na rozsáhlé občanské nepokoje v západním světě, jako například hnutí „Occupy Wall Street“ zaměřené proti nemorálnosti zisků bankéřů, kteří dle aktivistů způsobili celosvětové finanční problémy. Vše má jedno společné a to je nespokojenost se stávajícím stavem věcí veřejných a tedy zejména se současnou politikou.

Nespokojenost v tzv. „západním světě“ má svůj zřetelný důvod, a tím je prohlubující se finanční, a tím pádem i navazující ekonomická krize.  V posledních měsících či spíše letech se zdá, že světová finanční krize, která započala v USA, se přenesla do Evropy na krizi dluhovou, či jak někteří říkají, krizi jednotné měny EURo. Po téměř dokonaném (ale zatím neskončeném) krachu Řecka se neustále ohlašují krachy dalších zemí Evropské Unie.  Ekonomové naznačili souvislost krize s jednotnou měnou a odpůrci EU již téměř oslavují pád EURa se slovy „já to přece říkal“ a vehementně útočí na celý proces evropské integrace. Konspirativní weby náboženských a ezoterických fanatiků již po celý rok pravidelně hlásí na každou neděli konec EURa a vyzývají své stoupence, aby nedávali peníze do bank a sbírali pouze EURobankovky série E, neboť dle zaručených zpráv z tajných organizací NWO jen tyto jediné prý krizi přežijí. Světoví ekonomové se předhánějí v názorech na to, co tuto krizi způsobilo. Nepochybně jde taktéž o cyklický výkyv ekonomiky [1], který akceleruje nespokojenost obyvatelstva, neboť pokud klesá životní úroveň, hledá se viník a většinou následují celospolečenské změny.

Já osobně se domnívám, že jeden z hlavních problémů světové krize je mimo ekonomického selhávání v současnosti velice rozšířený fenomén nezodpovědného jednání zvaný „morální hazard“.  „Morálním hazardem“ nazýváme cílené jednání, kdy následky nenese ten, kdo přijal špatné rozhodnutí, ale někdo jiný. Bohužel současný celosvětový politicko-ekonomický systém k „morálnímu hazardu“ přímo nutí. Je to důsledek systémového selhání, kdy v řízení subjektu jsou lidé, kteří nenesou přímou zodpovědnost za výsledek své práce. Současný politik není zodpovědný za to, co jeho politika způsobila, maximální trest může být jeho opětovné nezvolení. Manažer dostatečně velké společnosti také většinou pouze odejde ze svého místa a často se zlatým padákem. Ani jeden však neztratí nic ze svého majetku.

V České republice se zdá, že nespokojenost s politickou reprezentací dosáhla téměř svého vrcholu. Po nadějných volbách roku 2010 se zdálo, že bude ustanovena silná proreformní vláda, ale počáteční entuziasmus se změnil v obrovské rozčarování. Vládní koalice se téměř od počátku potácela v nejrůznějších skandálech a vzájemné rozpory vládních stran dosáhly téměř groteskního stádia. Nicméně současný politický stav v české republice je výsledkem dlouhodobého fungování určitého systému.

Politicko-ekonomické rozložení moci je v ČR, jak je všeobecně známo, rozděleno již od dob opoziční smlouvy [2], kdy „staří ošlehaní hrdinové velké transformační války“ museli přepustit část vlivu „spokojeným a obtloustlým smluvně opozičním kabrňákům“ [3] a to i z  konkurenční strany. Následné období vlády levice se vyznačovalo relativně spokojenou spoluprací mezi oběma tábory a dělbou moci. Navenek to sice občas zajiskřilo, ale v pozadí vše klapalo jak má a finance proudily oběma směry dle dohodnutého klíče. Je obrovské množství indicií, že podnikatelský sektor, který chtěl získat nějakou státní zakázku, si zavazoval obě hlavní velké politické strany. Toto relativně dlouhé období bylo narušeno až nástupem dvou nových dravých skupin zevnitř obou velkých stran (ODS a ČSSD), kterým nestačilo domluvené status quo, ale které chtěly postupně tvrdým a nekompromisním způsobem ovládnout celý politicko-ekonomický komplex.

Obě tyto skupiny se navenek prezentovaly jednoduchými, ale agresivně-primitivními vůdci. S nimi přišly do relativně pokojného businessu i agresivní podnikatelské skupiny především z regiónů. Stará garda, která se do té doby cítila nedotknutelná, byla postupně nucena přepouštět vliv těmto skupinám. Stabilita, do té doby zajištěná, se začala hroutit a nenasytnost obou skupin způsobila i venkovní nestabilitu systému, neboť obě skupiny začaly proti sobě používat mocenské prostředky státní moci, což vedlo k provalení nejrůznějších skandálů a ke zvyšování znechucenosti občanů z politiky. Naštěstí se staré gardě podařilo částečně obnovit rovnováhu likvidací nejagresivnějších skupin a zapojením ostatních do systému, byť si staří museli zřejmě leccos odepřít. Zdálo se, že se systém podaří nakonec stabilizovat.

Bohužel oslabení obou mocenských center, jejich neschopnost zajistit stabilitu a především totální omezení podnikatelských příležitostí mimo okruh zasvěcených, vyvolal dvě základní reakce. První byl vznik třetího ekonomicko-politického bloku, který nyní aspiruje na vedoucí pozici na pravém politickém spektru. Tím druhým bylo spojení nespokojených podnikatelů se skupinou mladých lidí a komunálních politiků. Průnik nových subjektů do zavedeného systému znamenal vyostření konfliktů mezi těmito subjekty. Na jedné straně se díky novým politikům v systému začaly konečně odhalovat a vyšetřovat ekonomické delikty z let minulých a na straně druhé řada těchto nových politiků chtěla za svůj podíl na politické moci i moc ekonomickou. To vyvolalo přirozeně konfliktní situace mezi nejrůznějšími mocenskými centry a soupeření na všech stranách politického spektra. Nesourodý slepenec navzájem protikladně působících idejí plus (díky soupeření) neustále se valící medializovaný řetěz nejrůznějších korupčních a kriminálněpolitických kauz vytvořil zatím největší pocit znechucení s politikou, jaký Česká republika za posledních 20 let poznala.

Za současnou situaci, byť to zní paradoxně, je třeba poděkovat. Byl totiž odkryt do té doby sice tušený, ale nikdy dříve v takové míře nemedializovaný základní problém tzv. zastupitelské demokracie. Byl odkryt systém, který parazituje na základech současného demokratického systému. Nikdy dříve jsme neměli možnost sledovat hloubku propojení nejrůznějších ekonomických subjektů na orgány zastupitelské demokracie. Zdá se, že současný demokratický zastupitel nemá téměř nic společného s reprezentací zájmů svých voličů. Celý systém je dokonale manipulován vlivovými skupinami a pevně provázán na ekonomické zájmy několika skupin.

Volič je od počátku tzv. demokratického procesu cíleně manipulován až téměř vědeckými metodami profesionálních mediálních a Public Relation (PR) agentur či profesionálních mediálních poradců. Každá strana se snaží do reklamy investovanými vysokými částkami získat na svoji stranu naivního voliče předvedením nereálných slibů či mediální manipulací. Předvolební boj se v současnosti spíše podobá prodeji určitého výrobku či služby, než nabízením politických idejí. Kandidát na zastupitele či poslance musí být členem určité strany, zde je vybírán nikoliv dle svých schopností, ale zejména a za prvé kvůli své loajalitě, přičemž lákadlem můžou být známé tváře placených populárních politiků či umělců, kteří pak působí jako lákadlo na voliče, Pokud je kandidát zvolen, nemá většinou šanci na samostatnou práci. Díky systémům stranické práce, např. tzv. klubů, je většina hlasování předem domluvena dle stranického klíče, který určuje povětšinou vedení. Klíčové hlasování, například u důležitých zákonů, je předjednáno mezi vedením příslušných stran a tzv. lobbisty, což jsou styčné osoby mezi politiky a ekonomickými subjekty. Ekonomický subjekt se snaží ovlivnit zákony ve svůj prospěch a za to poskytne příslušné straně finanční podporu na práci a volební kampaň. Kruh se uzavírá.

Jiné, než předem vybrané osoby, se do tohoto systému nemají šanci dostat. Kandidátky stran jsou schvalovány vedením a to na volitelná místa umísťuje pouze loajální a zainteresované kandidáty. Díky stranickému systému nemá šanci žádný menší subjekt bez finančního zázemí. Pokud se do tohoto zavedeného kruhu přesto dostane nějaký outsider, je nejdříve vystaven pokusu o zkorumpování. Je mu nabídnuta dobře placená funkce s minimem práce, případně placené členství v nějaké správní radě státního podniku. Pokud je tento zastupitel i potom neústupný a placené funkce výměnou za loajálnost odmítne, je vystaven denunciační kampani a očerňování za použití široké škály mediálních a zpravodajských prostředků (v některých případech i za využití státních orgánů pod kontrolou té které politické strany), což povětšině končí buďto likvidací jeho dobré pověsti (a jeho odstoupením) či v závažnějších případech i jeho kriminalizací či finanční likvidací. Systém je tak propracovaný a nejrůznější subjekty jsou zainteresovány na jeho fungování, že není téměř možné se mu vyhnout.

Další činností této klientelistické organizace je rozdělování státních zakázek a umisťování svých osob na klíčová místa ve státní správě. Napojený ekonomický subjekt (v nemalém počtu případů je vlastněný významným členem té které politické strany přes prostředníky či akcie na doručitele) získá za pomoci klíčových osob ve státní správě státní zakázku za předem připravenou cenu, která je o desítky procent předražena oproti reálné ceně. Určité procento ze zisku pak ekonomický subjekt převede na černá konta příslušné strany, která je využije opět na financování svého aparátu a na financování předvolební kampaně.

Propojení ekonomické a politické moci již dosáhlo díky selhání zastupitelské demokracie tak obrovského rozsahu, že je možné hovořit o vytvoření nové společenské vrstvy, která profituje na tomto propojení. Existují specializované firmy, které za příslušný obnos (provizi) zprostředkují téměř cokoliv ve vztahu ke státní správě. Je možné například získat jakékoliv povolení či naopak konkurenci povolení znemožnit, je možné zajistit změnu zákonů tak, aby byly výhodné pro platící subjekt, je možné ovlivnit trestní a soudní řízení s cílem někoho ochránit před trestní odpovědností, či někoho jiného trestní odpovědnosti vystavit a tak ho odstranit. Tyto firmy či osoby jsou již téměř nezávislé na tom, která konkrétní strana je zrovna u moci, neboť mají svůj vliv rozprostřený v celém politickém spektru. Jediný problém tak může nastat, když se k moci dostane subjekt, který není příslušným způsobem navázán, což se řeší rozbitím tohoto subjektu a zkorumpováním pozůstalých členů.

V tomto současném politickém systému nejde již v žádném případě o politické ideje. Jde pouze o ekonomicko-politickou moc. Proto je možné sledovat zdánlivě nepochopitelné názorové obraty, které neodpovídají politickému zaměření té které strany. Taktéž je možno vysledovat, že mimo určitých populistických činů (jako například zvýšení některých dávek či naopak snížení některých daní) nedochází k žádné radikálnější změně fungování systému, ať už vyhraje jakákoliv z univerzálních stran z jakéhokoliv politického spektra. Jednoduše systém ve své podstatě vyhovuje všem (ovšem s výjimkou občanů).

Výše popsaný systém poměrně dobře dokumentuje fungování tzv. zastupitelské demokracie v téměř všech státech naší, tzv. západní civilizaci (země s kratší či neexistující demokratickou tradicí nebudu zmiňovat, stejně tak nelze naše vnímání demokracie plně uplatňovat na země jiných kulturně-civilizačních okruhů jako např. země Asie). Existují samozřejmě místní odchylky, někde se snaží udržovat zdání demokracie lépe, jinde se o to skoro již ani nesnaží. Fungování v autoritativních režimech či v diktaturách ponechám stranou, tam by byli rádi občané i za klientelistickou demokracii popisovaného typu, neboť nemají ani ekonomické svobody ani svobody občanské, které západní svět stále více či méně dodržuje.

Vidíme tedy určité selhávání systému zastupitelské demokracie a to dříve či později téměř všude, kde byla zavedena. Výsledkem je nejen odtržení občanů od politiky a faktická nemožnost ovlivňovat věci veřejné, ale též i ekonomická selhání a nefunkčnost současného preferovaného sociálně-tržního modelu ekonomiky. Selhávání zastupitelské demokracie se totiž významně podílí na selhávání a deformaci v současnosti převažujícího tržního principu ekonomiky. Nejenže podstatná část ekonomiky, zejména ta interagující se státem, je postavena na zcela jiných ekonomických principech (což se samozřejmě přenáší i do sféry privátní), ale dochází k obrovskému zneužívání prostředků ze státního rozpočtu. Dle některých údajů dochází v České republice ročně ke ztrátě až 150 miliard kvůli předražení státních zakázek díky korupci.  Předražení zakázek je však jen jedna část korupce, přímé úplatky pak další. Korupční klima houstne a míra vnímání korupce oproti roku 2006 vzrostla o 12 %. Většina obyvatel a zejména podnikatelů si myslí, že žádná firma nezíská veřejnou zakázku bez úplatku. Podle odborných odhadů částka vyplacená na přímé úplatky v ČR přesahuje 40 miliard korun ročně, což odpovídá zhruba 2 % HDP [4].

Podobná situace je dle všeho i v dalších zemích. Ačkoli na ekonomický růst působí samozřejmě mnoho faktorů, může jej korupce vážně poškodit, zejména pak dostane-li se do stádia tzv. nekontrolovatelné systematické korupce. Existuje silná korelace mezi vývojem HDP na hlavu a korupcí, jak dokazuje mnoho studií o dopadech korupčního jednání. Existuje zde víceméně shoda, že korupce má na růst negativní dopad – zhoršení o jeden bod na škále 0 – 10 vede přibližně k poklesu HDP na hlavu až o 2 % [5] . 

Ekonomické náklady selhání zastupitelské demokracie jsou jen jedna, sice výrazně vnímaná, ale nikoliv ta nejzávažnější položka selhávání celého demokratického systému. Nejhorší důsledek tohoto selhání systému zastupitelské demokracie je naprostá ztráta důvěry občanů v politiku a v politiky všeobecně. Výsledkem je pak nejen narůstání společenských problémů a negativního chování v celé společnosti, ale ve svém konci pak volání po vládě silné ruky a s tím možné riziko zániku celého demokratického systému.

Jak z tohoto ven? Je možné zachránit demokracii a s tím i samotnou existenci naší kultury? Vyřešení této otázky se zdá být hlavním úkolem dneška a bude aktuální zřejmě po celé 21. století. Řešením této otázky se též zabývalo mnoho myslitelů, filozofů, spisovatelů, umělců a politiků již v minulosti, není to tedy jen záležitost novodobá. Celá historie lidstva je poznamenaná hledáním nejlepšího možného politického či správního systému. Existuje nespočetné množství literatury popisující nejrůznější varianty společenského uspořádání. Každý systém má své výhody a nevýhody, nenajdeme systém, který by byl naprosto ideální pro všechny obyvatele naší země. Mnoho odborníků zastává názor, že je třeba pro záchranu naší civilizace vymyslet něco úplně nového. Já se domnívám opak, že je možné poučit se z historie, najít něco, co prokazatelně fungovalo a případně to jen mírně přizpůsobit moderním podmínkám a možnostem. Mnoho historických pramenů a odborné literatury nám totiž naznačuje, že není třeba vymýšlet nějaké futuristické vize komplikovaných společenských projektů.

Při analýze dostupné literatury zjistíme, že možné řešení existuje a je známo již téměř po celou existenci lidstva. Jedná se o přímé zapojení občanů do řízení své země a své společnosti. Toto řešení znamená přetvoření současné zastupitelské demokracie na demokratický systém, kde budou občané rozhodovat sami za sebe a bez toho, aby delegovali svoje rozhodování na někoho jiného. Takový systém se nazývá přímá demokracie a prokazatelně existoval již ve starověkých Aténách asi před 2500 lety a trval přibližně 200 let.. "Démos" v řečtině znamená "společenství" a "Kratos" ("moc") znamená " rozhodování o druhých". "Démos-kratia" tedy ve starořečtině znamená "společné síly", neboli ve volném výkladu "všichni občané rozhodují o všem". Na základě historických souvislostí a zkušeností je možné se domnívat, že tento politický systém může být postupně tím systémem, který zajistí rovnoprávné podílení se na moci všem občanům nejen České republiky ve 21. století.

<pokr>

[1] Kondratiev wave, [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [cit. 25.6.2012]

 <http://en.wikipedia.org/wiki/Kondratiev_wave>

[2] Opoziční smlouva [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [cit. 25.6.2012]

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Opozi%C4%8Dn%C3%AD_smlouva>

[3] Použito vyjádření Mirka Topolánka z projevu k výročí 20 let existence ODS

[4] M. BEDNÁŘ, přístup české veřejnosti ke korupci, Diplomová práce, [online], [cit. 25.6.2012]

 <http://is.muni.cz/th/174666/esf_m/Pristup_ceske_verejnosti_ke_korupci.txt>

[5] MAURO, P.: Corruption and Composition of Government Expenditure.

IMF Working Paper 96/98, 1996, published in Journal of Public Economics, No. 69, June 1999.

s. 263-279. ISSN 0047-2727.