Budoucnost průběžného důchodového systému

V poslední době se ze všech stran objevuje neustálé hořekování nad průběžným důchodovým systémem. Vláda hořekuje, že systém nebude stačit na budoucí důchody, ústavní soud hořekuje na tím, že není dostatečně oceněna míra zásluhovosti (tedy výše placených příspěvků) a občané hořekují nad tím, že budou muset chodit ve stále vyšším věku pracovat.

Všichni mají částečně pravdu, ale částečně se mýlí. Naprostá většina si totiž představuje důchod (výplatu části předešlé mzdy ve stáří) jako nějakou zaručenou sociální dávku, u které jde jen o to, kolik se vláda rozhodne jim vyplatit a pokud je to málo či vyplatí se později – demonstrují a protestují. Často slyšíme nářky, kdo a kolik státu odvedl a nyní nemá ani na cestu k moři. To je ale velice milná představa, která může fungovat u kapitálového spoření, kde si občané opravdu ukládají prostředky na nějaký účet a dostanou pak vyplaceno to, co opravdu uspořili a co se zhodnotilo. Průběžný systém je ale přece o něčem jiném – tam žádná přímá vazba mezi penězi dříve odvedenými a později vyplacenými neexistuje. Proto se taktéž domnívám, že např. ústavní soud naprosto nepochopil, co průběžný důchodový systém vůbec je, u daní se totiž také neřeší, že ten kdo odvede více může jezdit na dálnici rychleji než ostatní.

Protože se domnívám, že je třeba se podívat trochu do historie, jak průběžný důchodový systém vznikl a proč. Jeden z prvních důchodových systémů byl například na vesnicích tzv. vejmínek, kam odešel hospodář na odpočinek v době, kdy již nemohl plnohodnotně pracovat. Kvalita jeho života v důchodu (na vejmínku) byla přímo odvislá od toho, v jakém stavu zanechal hospodářství svým dětem (potomkům) a jak je vychoval, aby hospodářství dále rozvíjeli. Kdo nepředal svým dětem hospodářství v dobrém stavu či vychoval děti k nedbalému hospodaření a ti o hospodářství přišli – skončil většinou v lepším případě v chudobinci, v tom horším umrzlý někde ve škarpě.

Současný průběžný systém je v zásadě evoluce systému výše zmíněného. Za produktivního života pracující člověk přispívá formou daně na vyplácený důchod jeho předchůdcům ( dnes už bez ohledu na to, kdo je čí potomek) a očekává, že jeho potomci budou činit to samé. Nicméně i zde je přímá úměra závislosti na tom, v jakém stavu předchozí generace hospodářství předají (výše vybraných prostředků). Dále ale vstupuje do systému i vzrůstající počet vejmínkářů (důchodců) kteří se musejí o prostředky podělit. Zde právě vzniká problém. Zatímco příjmová stránka je závislá na výkonu ekonomiky (výši odvedené daně – soc. pojištění) tak výdajová stránka je daná zákonem a neměnná. Tím dochází k disproporci, která je viditelná především v současné krizi.

Dle údajů ČSSZ, která průběžný systém spravuje, byl systém ještě v roce 2008 v mírném přebytku (http://www.cssz.cz/cz/informace/media/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2011/cssz-pojistne-na-socialni-zabezpeceni-se-dari-vybirat-uspesne.htm ) ale od roku 2009 dochází při stagnaci příjmů k radikálnímu nárůstu výdajů. Systém se ocitá v deficitu cca 30 miliard, který musí být sanován z ostatních položek státního rozpočtu (třeba zdravotnictví či školství). Tento zatím relativně mírný deficit ale hrozí narůst během dalších let na nepřijatelnou úroveň, neboť dle demografických prognóz se počet důchodců nad 65 let kolem roku 2050 zdvojnásobí (viz SIMULACE VÝVOJE VÝDAJŮ A PŘÍJMŮ DŮCHODOVÉHO SYSTÉMU ČESKÉ REPUBLIKY DO ROKU 2050,Radka RUTAROVÁ, Michal SLAVÍK, Česká národní banka).  Toto jsou nesporná matematická fakta, která můžeme slovy klasika zpochybňovat, nesouhlasit s nimi, ale to je asi tak jediné co s tím můžeme dělat. Pokud se tedy nestane zázrak a na území ČR se nenajdou zásoby ropy či jiné suroviny, tak deficit průběžného systému bude činit 5,5% HDP, což je nepřijatelné (ČR v současnosti není ani schopna dostát závazku nemít schodek rozpočtu do 3% HDP).

Jak toto vyřešit? Je samozřejmě možné zvýšit příjmovou stránku – tedy daně. Dle výpočtů by bylo k ufinancováni průběžného systému nutné zvýšit sazbu důchodového pojištění ze současných 28% na min. 45% (upozorňuji jen důchodového pojištění – bez dalších daní) což by znamenalo neprosto neúnosné zdanění práce, které by vedlo ke stagnaci a rozpadu daňové soustavy. Nehledě na aplikaci lafferovy křivky, která naznačuje, že by se vybralo spíše méně (jak křivka funguje v praxi je vidět v současnosti i v ČR například na spotřebních daní u PHM, kdy zvýšení sazby vedlo ke snížení celkového výběru daní, neboť spotřebitelé se přesouvají mimo ČR). No a pak je tady jednoduchý matematický zákon proti zvyšování daní, neboť prostě z nuly nedostanete ani 45% no ani 1% či 99%. A to nemluvím o tom, že v případě nadměrného zvýšení odvodů do průběžného důchodového systému by se jednalo v podstatě o morálně sprosté žití na úkor potomků, což já osobně zcela odmítám, neboť by to zničilo jejich šance na slušný život.

Takže je třeba se kouknout na výdajovou stránku. Současná reforma je však téměř směšná, přesun pouhých 3% do penzijních fondů nemůže deficit odstranit. Mám proto podezření, že se opravdu jedná o účelové vyvedení financí, přičemž se později řekne sorry – ale nevyšlo to, je třeba další reformy. Domnívám se, že někdo prostě bude muset říci: vážení, je sice hezké mít vysoký důchod, ale finančně to prostě nepůjde. Na pevno fixovaný starobní důchod prostě nebude možný, lituji ale takto to je a postihne to zřejmě i mě.

Tedy jediná možnost je nastavit vyplácení důchodů vázaných na nějaký index příjmů. Dovedu si představit systém, kdy každý člověk při odchodě na penzi obdrží místo výměry v Kč nějaký zásluhový index vypočítaný dle výše jeho odvodů za celý život plus počet pracovně aktivních dětí, dle kterého se každý rok bude upravovat jeho fyzická výše důchodu v Kč dle ekonomické situace (vybraných prostředků). Jedině tak lze zajistit vyrovnanost průběžného systému. Tedy každý rok bude důchod jiný dle aktuálního výkonu ekonomiky (vybraných peněz).

Samozřejmě, může se stát, že důchod v tomto případě nedosáhne zdaleka 40% dřívějších příjmů ale to je bohužel ekonomický fakt. Zde bude na odpovědnosti každého pracujícího, aby předal hospodářství svým potomků v co nejlepším stavu a případně se jistit jinak. Taktéž nemalá výhoda tohoto systému je, že v budoucnu poměrně silná část voličů bude volit ekonomicky odpovědné politiky a nikoliv voluntaristické síly pouze slibující přerozdělení existujících prostředků, protože ekonomický pokles se ihned podepíše na jejich důchodech.

Je tedy zřejmé, že v budoucnu bude (pokud nedojde k demografické změně či k nadměrnému zbohatnutí země) průběžný systém pouze základní a ta skutečně nejnutnější forma příjmu budoucích důchodců. K nápravě toho by se měl stát soustředit hlavně na umožnění a garantování dalších dobrovolných pilířů důchodového zabezpečení a nikoliv na odčerpávání nedostatkových prostředků z průběžného systému. Ty možnosti jsou rozsáhlé, obecní, zemské či firemní důchodové fondy, státní investiční fondy plus řada daňově podporovaných soukromých penzijních systémů.