Moje první slečna, které jsem se dostal až pod kalhotky, pořád nevěděla, jak mně má vlastně říkat. Vlastimil jí připomínalo národní obrození, Vlasta jí přišlo zženštilé a Vlastík takové dětské.
Tak jí říkám, že když jsem ve znamení Býka, může mi klidně říkat ty bejku. "Moc si nefandi", usadila mě rychle. A pak jsem si vzpomněl na moji slovenskou babičku Katarínu. Pro svého prvního vnuka si přála jméno Antonín.
Antonín byl totiž pro ni ztělesněním švarného muže, kterého potkala jednoho krásného dne po první světové válce na břehu Dunaje. Čech Antonín Nesrsta byl celníkem a Katarínu okamžitě okouzlil. Ani Antonín nezůstal chladným, neboť to slovenské děvče bylo velmi půvabné a hovořilo tak krásně měkce. Netrvalo dlouho a Antonín ve svém volnu, mimo službu, položil Katarínu na dunajském břehu do trávy. Nejdříve přišla na svět moje teta a poté i můj táta.
Před druhou světovou se museli přestěhovat do Brna, protože Slováci už českého celníka na Dunaji nechtěli. A v Brně jsem se narodil já. Babička potřebovala odlišit syna Vlastimila od vnuka Vlastimila a protože já byl ten menší, začala mně říkat zkráceně Timi. To když jsem jí lezl na nervy, což bylo většinu času. Když jsem byl hodný, říkala mi Timísku a když jsem byl echt hodný, blonďatý, modrooký chlapeček, říkala mi Zlatulinký.
Tak jsem to vyprávěl mé slečně v naději, že mně bude taky říkat Zlatulinký. "Ses posral? Zlatulinký! To ani náhodou. Ale ten Timi, to je dobrej nápad". Jenže jednou jsme se před tenisovým zápasem navzájem představovali se soupeřem a já říkám "Timi" a on na to "Ty mi taky!" a pak mi dal dvakrát 6:1. Od té doby na otázku "A jak ti mám říkat?", odpovídám, že slyším na všechno, třeba i na Tondu.
Dědeček umřel, když mně bylo sedm. Na rakovinu plic. Po stanovení diagnózy vyhlásila babička totální blokádu s cílem zpřetrhat všechny obchodní vztahy dědečka s trafikou na rohu. Chodíval jsem tenkrát s bandaskou pro mléko a po každém návratu byl podroben důkladné osobní prohlídce. Babička si dávala záležet, ne nadarmo byla ženou celníka. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jednou rozrazila dveře do ložnice a v němém úžasu sledovala, jak přes všechna možná opatření dědeček požitkářsky vyfukuje kouř z cigarety značky Lípa a klepe popel na tépich. Jasně, že hlavním podezřelým jsem byl já a babička byla odhodlaná si moje přiznání vynutit tou největší vařečkou, co našla. Zachránilo mě jenom to, že ji zlomila, když mě honila kolem kuchyňského stolu. Druhý den se ukázalo, že cigarety donesl dědečkovi doktor, který k němu pravidelně docházel. Podíval se na babičku a řekl: Víte, paní Nesrstová, vašemu manželovi teď už cigarety nijak neuškodí. Dlouho tady nebude, tak mu to potěšení neberte". Měl pravdu, pan doktor. Dědeček už s námi dlouho nebyl.
Nejsem jako dědeček, už dávno nekouřím a nejmenuji se Antonín. Ale teď si říkám, jestli náhodou moji rodiče netušili, že přijde doba, kdy bude normální být podle situace ten Vlasta, pak zase ta Vlasta a nebo i to Vlasto. A v případě fluidní genderové identity to střídat klidně i po hodinách. Dnes je všechno možné. S jedinou výjimkou. Už nikdo mně nebude říkat Zlatulinký.
