Rozpoutal jsem tady tento týden diskusi na téma účasti tatínků u porodu. Vyjádřil jsem názor, že to není vhodné a jsem rád, že i diskutující, kteří se mnou nesouhlasili, byli ke mně shovívavě laskaví. Tak se teď k něčemu přiznám.
Byl jsem u porodu taky. U svého vlastního, protože tenkrát v těch padesátých letech to ani jinak nešlo. Matka nadávala, doktor nadával a já nechtěl ani zaboha ven. Držel jsem se zuby nehty. Tak abych nepřeháněl, jenom nehty, protože zuby jsem ještě neměl. Matně si vzpomínám, že jsem disponoval závažnými informacemi, které mě k takové zatvrzelosti vedly. Sice se ještě nedalo nic vygůglit a já byl vevnitř a nemohl se hnout ani na krok, ale zato jsem byl neobyčejně bystrý a vnímavý. Škoda, že mně to nezůstalo.
Nakonec mně vysvětlili, že moje informace jsou čirý hoax a slíbili, že venku to bude přece jenom lepší. Jenže sotva mně umyli oči, pochopil jsem, že jsem pěkně naletěl. A začal řvát jako tur. Řval jsem ve dne v noci až téměř do svých tří let. Chudák můj hodný dědeček Antonín se strašně styděl vozit mě v kočárku, protože si na něj sousedky ukazovaly, jaký že je to krutý Herodes. Jediné místo, kde jsem se dokázal jakžtakž uklidnit, byl proutěný koš na prádlo. Proto jsem v něm nakonec strávil podstatnou část svého raného dětství. Musím říct, že je mně někdy docela líto, že už se do něj nevejdu.
