Mám problém. Odjakživa se mně líbí ženy. Chtěl jsem se o tom poradit s Cyrilem H. Jenže ten aby si na přehazování všech těch mailů snad pořídil virtuální vidle. Pak jsem si vzpomněl na starou dobrou Sally.
Je to už padesát let, co se zjevila na stránkách Mladého světa a začala nám, tenkrát mladým, pomáhat řešit osobní, citové a vztahové problémy. Laskavá, vnímavá a plná pochopení pro naše rozháraná srdce, rozbouřenou krev a zjitřené emoce. Dnes už má řada z nás srdeční bypass, krev ve stolici a místo emocí řeší nemoce. A Sally už tu s námi není. Přesto jsem se rozhodl jí napsat, protože vím, že jsem beznadějný případ, jemuž stejně není pomoci, a tak nebude vadit, když můj dopis zůstane bez odpovědi.
Milá Sally, žiji v malé středočeské obci. Přesto se klidně podepíši, protože dnes se stejně nic neutají. Obracím se na Tebe, protože si nevím rady. Přišel jsem na svět jako chlapeček, rodiče mě oblékali jako chlapečka, vychovávali mě jako chlapečka a jednou mně pod stromeček koupili stavebnici Merkur. Technické vlohy ve mě neprobudili, zato jejich stereotypní soubor představ o životě a umanutost s jakou mě oblékali do modré, způsobily, že moje dnešní genderová identita je zcela bez nápadu. I když je opravdu z čeho vybírat. Omluvou jim budiž to, že i oni byli "obětí" zase svých rodičů. Nikdy je proto nenapadlo koupit mně třeba mrkací panenku a dát mi tak šanci zamyslet se trochu hlouběji nad životem ve všech barvách duhy.
Narodil jsem se v Brně. Když mně bylo pět, rozhodl jsem se, že půjdu s rodičema, kteří se tenkrát stěhovali do Prahy. Zpětně vzato jsem se na ten věk rozhodl celkem pragmaticky, ovšem to jsem netušil, jaké svody na mě nastraží hlavní město. Jmenovala se Evička. Bydlela na stejném patře a hned druhý den mně ve sklepě ukázala své tajemství. A na oplátku chtěla vidět, čím že to čůrám já. Byl jsem z toho úplně paf. Až do toho okamžiku mě totiž vůbec nenapadlo, jak velký je to rozdíl! Zamiloval jsem se.
I když jsme se pak později s klukama předháněli, kdo dočůrá dál, tak ta genderově prostoduchá výchova, již jsem byl vystaven, umocněná šibalským holčičím úsměvem nad staženými kalhotkami, mně tak hluboce ovlivnily, že jsem nikdy nedokázal ocenit přednosti kamarádů. A s tímto handicapem jsem vyrostl a potýkám se dodnes. Je mně jasné, že jsem to mohl v životě dotáhnout mnohem dál. Mohl jsem to své tělo podstatně lépe zobchodovat, být bohatší a žít s někým, kdo mně opravdu ale opravdu rozumí. Takhle jsem jenom věčně řešil všelijaké gynekologické rébusy, ke všemu většinou špatně, ženy mě stály majlant a děti se o mě zajímají jen o Vánocích.
Odpusť mi, milá Sally, že si tak vylévám srdce. Ale když dnes vidím, o co všechno přicházím, o tu neuvěřitelnou rozmanitost, o možnost se veřejně vyoutovat, o šanci stát se třeba transgenderovou modelkou nebo alespoň jednou v roce se hrdě projít Prahou na vysokých podpatcích a s obnaženým pozadím, cítím se méněcenný a zakomplexovaný. Tím spíše, že prý díky takovým, jako jsem já, je ta naše krásná země plíživě xenofobní a homofobní. Já vím, Sally, měl bych mít už rozum a smířit se s tím, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Tak se na mě nezlob a měj se tam v tom nebi krásně!
Tvůj Vlastimil
