Končí vládní prázdniny a začíná nová sezóna okresního přeboru politiků České republiky. Kdyby se nás to přímo netýkalo, tak by to byla celkem sranda. Takhle ale jeden neví, jestli se má smát nebo brečet.
Už čtvrt roku se naše vládní koalice otřásá kvůli křeslu ministra kultury. Nechutné hašteření, fauly, podpásovky, vyhrožování a vydírání, to vše okořeněné osobními invektivami, vytvářejí dojem, že není důležitějšího vládního postu. Že na tom, kdo se stane novým kulturním referentem ČR snad nedejbože záleží další náš osud.
Ano, takhle jsme dopadli. Nemáme politiky velkého formátu, ale jenom okresního. Dokonce ani neznají základní politická pravidla. Kdyby je totiž znali, vypadalo by hledání a jmenování nového ministra následovně. Předseda koaliční strany by spolu se stranickým vedením vybral z jejich pohledu vhodného kandidáta nebo kandidátku. Nechali by si to jenom pro sebe a předseda by se sešel k neformální konzultaci s premiérem. Pokud by se domluvili, zašli by společně za prezidentem, aby ho seznámili s návrhem na nového člena vlády a vyslechli si jeho názor. A teprve tehdy, až by všichni tři dosáhli vzájemné shody, oznámil by předseda koaliční strany veřejně, že kandidátem na ministra kultury je ten a ten nebo ta a ta.
Jenomže okresní přebor se hraje podle jiných pravidel a jeho hráčům to vyhovuje. Neřeší se hlavní politické problémy, a že jich máme. A také není tak vidět, že třeba narozdíl od našich severních sousedů nemáme žádnou pořádnou, natož velkorysou, vizi rozvoje dopravní infrastruktury, že si jenom tak po chvilkách flikujeme tu naši umrněnou dé jedničku, že lepší silnice dnes mají i v Pákistánu a v Etiopii, že Praha nemá vnější okruh, že naše největší letiště nemá civilizované spojení s centrem, že vlaky u nás nejezdí o moc vyšší rychlostí než první koněspřežka... Ale abych nekončil tak pesimisticky. Podle ministerstva průmyslu a obchodu by u nás za deset let mohlo jezdit šedesát až devadesát tiisíc aut na vodík. Budou-li mít ještě po čem.
