Já su Brňák

Když mně bylo pět let, rozhodl jsem se, že se přestěhuji s rodičema do Prahy. Měl jsem totiž pocit, že v Brně na konci padesátek chcípnul pes. Byl jsem tenkrát mladý a hloupý.

Dneska si už úplně jinak vážím stability, kterou Brno nabízí. Nedávno jsem do mého rodného města zavítal vlakem a mile mě překvapilo, že nádraží, které se stěhuje už více než sto let, pořád stojí na svém místě. I ten bufáč naproti, kam jsem chodil s babičkou, se vůbec nezměnil. Trochu jiné ceny, ale jinak stejná nabídka, stejná vůně, stejná barva na zdech a i ta prodavačka měla úplně stejnou figuru. Dýchla na mě nostalgie a když jsem si  to pak hrnól šalinó na hřbitov, říkal jsem si v duchu "tady jsem doma".

Ale jak říkám, byl jsem tehdy mladý a hloupý a tak jsem slepě následoval rodiče. Kdybych to byl býval jenom tušil. Hned druhý den po přestěhování jsem vyrazil ven. Modré tepláky vytažené těsně pod prsa, na hlavě modrou rádiovku, na nohách hnědé křusky, co tenkrát frčely, v jedné ruce kyblíček a v druhé lopatičku. Maminka mne poslala na pískoviště, abych si našel nové kamarády. Tam jsem nedorazil. Jenom pár metrů od baráku jsem totiž natrefil na bandu stejných drbanů, jako jsem byl já. 

Největší z nich vystrčil výhružně bradu a chlapácky procedil mezi zuby: "A ty seš co?" 

"Já su Brňák", zachvěl se mi hlas.

"Ty vole, to slyšíme. Koukej fofrem vybalit, co seš? Sparťan nebo slávista?"

Vůbec jsem netušil, která bije. V Brně jsem se s takovou otázkou nikdy nesetkal. Zachvátila mě panika, že jsem měl co dělat, abych si nepustil do trenek. Nějak jsem vytušil, že to není normální otázka, ale otázka života a smrti. Zdřevěnělý hrůzou jsem jenom blbě čuměl.

"Nečum blbě vole", napomenul mě vůdce bandy, "a přiznej, co seš. Sparťan nebo slávista?"

Vsadil jsem všechno na jednu kartu a vyhrknul: "Já su sparťan". Prostě mně to v ten moment znělo líp. Podle výrazu v tvářích těch umolousanců bylo jasné, že jsem právě našel nové kámoše. Až později mně došlo, jakou jsem měl kliku, že jsme se nepřestěhovali do Vršovic. To by můj mladý život taky mohl skončit dřív, než pořádně začal.

V průběhu dalších mnoha let jsem děkoval osudu za tu prozíravě inteligentní volbu být sparťanem. Ze svých sešívaných přátel, kamarádů a kolegů jsem si dělal dobromyslně legraci a chlácholil je, ať furt nebrečí, že za ně sice kopou jenom samí dřeváci a Eden jim za chvilku spadne na hlavu, ale že se klidně můžou přijít pokochat fotbalem na Letnou. Bohužel, časy se změnily.

Za pár dní nám zase začne liga a já sešívkám nepřeji nic hezkého. Uznejte, že ani nemůžu, když teď navíc u nich přistál Bludný Rumun, který ani nekopnul do míče a už s nimi získal první trofej. A to ještě nedávno vykládal, že prý Spartu neopustí, dokud s ní něco pořádného nevyhraje. To se mu samozřejmě nemohlo jen tak povést, ale to je jedno. Stejně nás naštval. Ale oni si z nás už dlouho srandu dělat nebudou. My pražští Brňáci jsme věrní svým barvám. Ať už jsou jakékoliv.