Společenské „parte multikulturalismu“ ?

„Multikulturalismus je mrtvý“, řekla mi nedávno kamarádka, „ale hrozně si vážím toho, co děláte,“ nezapomněla hned dodat s úsměvem nikoli pohrdlivým. No dobře, ale proč, když děláme právě ty vlastně mrtvé multikulturní workshopy a kazíme tak studující na středních školách a dokonce i základních naší naivitou? Na to odpověděla s úsměvem mírně stísněným a beze slov...

A tak je to pořád. Jednou za čas se „parte multikulturalismu“ ve vhodných chvílích objevuje v médiích, následně v hospodských diskusích, pak i přátelských rozhovorech osobních nebo nepřátelských rozhovorech neosobních, na facebooku atd. Někdy dokonce pod takovým tlakem znejistí i lidé obhajující a prosazující multikulturalismus a kritice se pokouší nikoli čelit, ale vysmeknout se jí záměnou slova multikulturalismus za interkulturalismus nebo multietnicismus apod. Je to ale marná technika, často maskující vnitřní pochybnosti a především neochotu se jimi zabývat. Za nedlouho dostanou i ty další pojmy naprosto stejnou dávku kritiky, jazykových a ideových rozborů a obvinění od nesmyslnosti až po prostou nereálnost, stejně jako je opakovaně dostával a dostává pojem multikulturalismu.

Vyučující na některých školách dokonce multikulturní výchovu, respektive její karikaturu (všichni přece máme rádi indiány, že?), používají jako štít před probíráním „nepříjemných“ témat, jakým je problematika domácího rasismu a xenofobie, hezky česky nasměrovaná  na Romy a „Východ“ (Ukrajina, Bělorusko, Moldávie, Rumunsko, Bulharsko...). Ale ne všichni, zdaleka ne. Většinou si uvědomují, že je to společensky a výchovně sebevražedná taktika v době, kdy společností otřásají reformy (rozuměj škrty) sociálních jistot ve jménu úspor a stablizace a lidé začínají ze strachu propadat čím dál častější masové manipulaci při hledání viníků. Učitelé nám ale téměř bez výjimky při osobních setkáních nakonec vždycky dají za pravdu a s povzdechem nebo i hlubokým nádechem zase naberou odvahu a jdou do toho „multikulturalismu“ s námi aktivisty znovu a znovu. Díky za to. Jen ti, kteří někdy stáli a přesvědčovali o nějakém nelibém tématu deset a více zarytých mladých lidí stavějících se radikálně na odpor, ví o čem je řeč. Je to asi stejně obtížné, jako přesvědčovat lidi o tom, že Daniel Landa není hodný mainstreamový hudebník s vlasteneckou tematikou, ale také ideolog a člověk, který se ze zajetí nebezpečného nacionalismu nikdy nevymotal  a cíleně jej podněcuje i nadále, jen o trošku rafinovaněji.

Právě takoví odvážní vyučující si zasluhují podporu z vedení a politické reprezentace. Jenže ta v Česku v poslední době obzvláště pokulhávala. Vládní strana, ze které pochází i současný premiér Nečas, si na svém nedávném sjezdu odhlasovala „konec multikulturalismu“ a není tomu tak dlouho, co byl otevřeně xenofobní Bátora poradcem ministra školství Dobeše a musel odejít až po veřejné kritice. Reálně tak zbývá jenom podpora ze strany občanské společnosti a neziskových organizací. Omezení financování takových organizací ze strany vlády ale podřezává postupně i tuto prozatím silnou oporu skutečného multikulturního vzdělávání a výchovy.

Ano, je potřeba si přiznat, že veřejná podpora multikulturalismu je – hlavně co se týče státních představitelů a jejich hlasitě deklarovaných politických multikulti postojů – na ústupu, ovšem je potřeba také říci, že je to svým způsobem dobře, protože nikdo z nich většinou pořádně nevěděl, co to vlastně znamená a reálně pro to téměř nic nedělal. Byla to jedna velká faleš, která musela skončit. Konečně se tak z neproduktivních debat a sporů o politická hesla otevírá prostor pro témata jasná a konkrétní, jako je snižování xenofobie a rasismu v naší společnosti, což většina společnosti podporuje a považuje za správné. A prostor na to je, aspoň na těch školách. Mezitím se totiž právě na nich multikulturalismus stal každodenní realitou. V mnoha třídách středních a základních škol a nejen ve velkých mětech. Na vysokých školách se multikulturní realita usadila dokonce již před nějakou dobou. Prostě se stala. A co je dnes na školách, bude zítra společností. Zase jednou skutečnost předběhla spekulaci. Je na čase se z teoretických debat o vizích vrátit na multikulturní zem. Xenofobním lidem, snícím svůj sen o „čistých“ uzavřených národech z devatenáctého století, už dávno ujel vlak... Společnost je jinde. A my?

Boris Rafailov
pracuje v týmu Multikulti Challenge: accepted