Mami, já tě zavedu…

Ten večer jsem byla už opravdu unavená. Můj syn a můj manžel ale byli plní energie. V osm hodin začali hrát Člověče, nezlob se. Oznámila jsem jim, že já vážně hrát nechci, otáčím se na bok a jdu spát.

Můj dva a půl roku starý Honzík mě začal okamžitě přemlouvat, ať se zapojím. „Mami, ty máš zelené.“ „Honzíku, opravdu ne, už si spolu hrajeme od odpoledne a maminka je moc unavená,“ odpověděla jsem mu. Manžel mi nabídl, ať si jdu lehnout do dětského pokojíku, kde přece jen budu mít větší klid. Honzík poslouchal, a pak se mě ještě jednou zeptal: „Ty jsi unavená? Chceš spinkat?“ S vážnou tváří se na mne podíval. „Ano,“ řekla jsem. Našpulil pusinku, natáhl ke mně ruce a řekl: „Tak pojď, já tě zavedu.“ Slezl z postele, stoupl si ke mně, chytil mě za ruku a vedl do dětského pokojíku. Dovedl mě ke své postýlce, řekl „dobrou noc“ a šel hrát Člověče, nezlob se s tátou. Chápete to? Můj 2,5letý syn!!!

Z dálky jsem jen slyšela, jak manželovi hlásí: „Já jsem maminku zavedl do postýlky. Mám žluté.“

Proběhlo mi hlavou: Bože, jednou to tak možná bude každý večer. Hned poté mě napadlo, že mám doma dva chlapy, kteří spolu hrají hry, dívají se na hokej nebo na pohádky.

A že všechno je vlastně úplně dokonalé. No ne? :-)