- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Můj dva a půl roku starý Honzík mě začal okamžitě přemlouvat, ať se zapojím. „Mami, ty máš zelené.“ „Honzíku, opravdu ne, už si spolu hrajeme od odpoledne a maminka je moc unavená,“ odpověděla jsem mu. Manžel mi nabídl, ať si jdu lehnout do dětského pokojíku, kde přece jen budu mít větší klid. Honzík poslouchal, a pak se mě ještě jednou zeptal: „Ty jsi unavená? Chceš spinkat?“ S vážnou tváří se na mne podíval. „Ano,“ řekla jsem. Našpulil pusinku, natáhl ke mně ruce a řekl: „Tak pojď, já tě zavedu.“ Slezl z postele, stoupl si ke mně, chytil mě za ruku a vedl do dětského pokojíku. Dovedl mě ke své postýlce, řekl „dobrou noc“ a šel hrát Člověče, nezlob se s tátou. Chápete to? Můj 2,5letý syn!!!
Z dálky jsem jen slyšela, jak manželovi hlásí: „Já jsem maminku zavedl do postýlky. Mám žluté.“
Proběhlo mi hlavou: Bože, jednou to tak možná bude každý večer. Hned poté mě napadlo, že mám doma dva chlapy, kteří spolu hrají hry, dívají se na hokej nebo na pohádky.
A že všechno je vlastně úplně dokonalé. No ne? :-)
Další články autora |