Jsem ráda, že tě mám

Po mnoha letech jsem musela navštívit nemocnici, konkrétně oddělení ORL. Šla jsem na punkci čelistní dutiny. Opravdu nepříjemná věc… Podělit se ale chci o něco jiného – o dobu strávenou v čekárně. Vlastně o celé dopoledne strávené v čekárně. Ale nakonec ten čas měl pro mě smysl. A byla jsem i ráda, že jsem ho tam prožila.

Za těch několik hodin se v čekárně vystřídalo mnoho pacientů. Převážně starší osoby, penzisté. Většinou šlo o páry. Muži byli oblečení do kalhot a košile – kostkované, jakou si pamatuji od svého dědečka. Dámy byly velmi hezky upravené, čistě oblečené, s kabelkou přes ruku. A v kabelce měly vše, co potřebovaly pro sebe i svého muže. Většina z nich své partnery bravurně navigovala, pouhým pokynutím ruky nebo pohybem hlavy. Nebo jen podávaly či si braly od partnera různé věci jako pití, kapesník, vlhčený ubrousek, dokumenty k doktorovi. Bylo neuvěřitelné, jak byli senioři sehraní a milí ke svým protějškům. Většinou jeden doprovázel druhého, aby nemusel k lékaři samotný. Pozorné…

Právě tady jsem si uvědomila, jak je hezké, když člověk není na stará kolena sám. Jak moc jsem ráda, že mám svého muže. Protože věřím, že i já jednou budu chtít, aby mne vzal za ruku... Já se za to o něj budu starat a budeme rádi, že se máme.