Chcete na silnici zažít adrenalin? Jeďte na Ukrajinu!

Dálnice D1. Zážitek. Před pár dny jsem po ní zase jednou jela s kolegou a kostitřas je asi to nejvhodnější slovo. Nemohla jsem si pomoci a vyprávěla kolegovi, jak se jezdilo po cestách na Ukrajině. Jak tamější cyklisté nechápou, co to je krajnice, a že středovou dělicí čáru berou spíš jako vyhrazený pruh pro jízdní kola.

Mnohokrát se mi stalo, že jsem si to šupajdila po dálnici a… Najednou byl přede mnou cyklista. Uprostřed dálnice si to pomalu šinul, s kloboukem na hlavě a slepicemi v košíku. Neosvětlený a pochopitelně v modrákách, takže uvidět ho včas byl spíš malý zázrak. Kolikrát jsem to zažila? Nespočetněkrát a všude. Cyklisté na Ukrajině ignorovali pruhy i protisměry. Někdy se pohybovali i ve skupinkách, protože jeli z šichty a chtěli si povídat.

S chodci to nebylo o nic lepší. To, že chodili po silnicích i přes ně, by člověk možná pochopil. Přece jen v době, kdy jsem na Ukrajině pobývala, na mnoha místech ještě neměli chodníky… Ale že jste běžně potkal chodce, jak si to kráčí napříč dálnicí, to bylo vážně o život. Vzpomínám, jak si takhle vykračovala jedna babka se šátečkem kolem hlavy, v zástěře a důchodkách. Venku už bylo pěkně šero a ona přecházela dálnici. Bylo jí kolem osmdesáti, takže si jistě dokážete představit, jak rychlá byla její chůze. Musím říct, že jsem se dlouho dívala do zpětného zrcátka, abych se ujistila, že ve zdraví přešla.

V zimě to bylo ještě veselejší. Motoristé totiž šetřili. A protože šetřili i žárovky, bylo běžné, že prostě nesvítili. Pokud ano, tak jen potkávacími světly, a to už většinou musela být černočerná tma. Proč? Jednou jsem se na to zeptala kolegy Maryana. „Víš, jak je těžké tu sehnat žárovku do světlometu? A kolik stojí?“ Bohužel tohle šetření občas mělo i tragické následky. Já jsem měla vždy štěstí, ale jeden můj kolega jel v noci autem a srazil dva muže, kteří měnili pneumatiku. Auto nebylo osvětlené, výstražný trojúhelník na Ukrajinu ještě nedorazil, a tak tam seděli na bobku a nebyli vůbec vidět. Skončilo to děsivě – jeden z nich byl na místě mrtvý a druhý má trvalé následky… Můj kolega ovšem neměl nejmenší šanci je včas spatřit.

I přesto se Ukrajinci vždy spokojili se stavem svého vozu – ať byl jakýkoliv. Pneumatiky se vzorkem aby člověk pohledal. Přezouvání chápali pouze jako výměnu pneumatiky v případě, že je úplně proražená a už nepoužitelná. A přechod na zimní gumy neznali, protože je neměli. V úseku, kterým jsem pravidelně projížděla a kudy se vinulo pár zatáček, byla vždy jistota, že tu v zimě potkáte pár „zaparkovaných“ aut. Osobně jsem to zažila opět s Maryanem na místě spolujezdce. Před námi klouzal žigulík, byla zima, až praštělo, asi metr sněhu a… Najednou jsem viděla, jak žigulík „bruslí“. Auto udělalo pár zajímavých krasobruslařských prvků a čumákem zapadlo přímo do příkopu, do velké hromady sněhu. Řidič v klidu vystoupil, nasadil si beranici a šel pryč. Koukala jsem na to s vyvalenýma očima. Zeptala jsem se: „To jde jako pěšky?“ „Jasně, v pohodě,“ odpověděl Maryan. „A co bude s tím autem?“ „Nic, až zima povolí a nebude tolik sněhu, přijde si pro něj.“

Za týden jsem tudy jela znovu. Místo patníků byla všude auta. „Zaparkovaná“ stejně jako ten žigulík. Takže až příště pojedete po dé jedničce, vzpomeňte si, že může být i hůř…