Bylo mi čtrnáct, když jednou v listopadu zmlátila Veřejná Bezpečnost nějaký studenty v Praze a lidi po celý republice to tak nějak nasralo. Sochy se zapotácely na podstavcích.
Rudoarmejcům na náměstí někdo poblil bagančata a na soklu se objevil nápis JDI DOMU IVANE. Trochu mě to zmátlo, protože jeden můj strejda se jmenoval Ivan, tak jsem si myslel, že zase někde chlastá a manželka mu tím nápisem vzkazuje, aby se vrátil domů...
A jednou jsem přišel do třídy a učitelé měli na klopách trikolory. Některý je měli, jiný zas ne, ale ti, co je neměli, vypadali zmateně, protože si možná mysleli, že by je taky měli mít. A měli jsme je i my. Přinesla je do třídy Lenka a tvrdila - Táta říkal, že je máme mít všichni, protože se národ probudil. Nevěděl sem, co to přesně znamená, ale věděl jsem, že mi ji podává Lenka. Byl jsem první, kdo si jí vzal a připnul na svetr.
A pak jsme šli demonstrovat. Proudy lidí se slejvaly do řeky, která dotekla na náměstí, a dav šuměl jako moře a nahoru stoupala pára a slunce občas proskočilo dírou v šedivý obloze a nad tim vším poplašeně lítali holubi. Byla mi zima a kluci ze třídy se mi někde ztratili. Nevadilo mi to, dělo se kolem tolik zajímavejch věcí.
Nějakej chlap s dlouhou šálou kolem krku tam mluvil z otevřený korby náklaďáku do megafonu. S nim se na tý korbě tísnili ještě další lidi a postupně si předávali ten megafon. Mluvilo se o generální stávce. Pak lidi zpívali JEDNOU BUDEM DÁL. Nějaká pani brečela. Chlápek vedle ní ji chytil kolem ramen. -Tak sme se dočkali. Pudou od válu! Armáda pude s náma! Uvidíš. Pak někdo vpředu zvednul ruku, že chce něco říct a protlačil se davem. Z náklaďáku mu podali ruku a nahoru vylez chlápek v montérkách a chytil ten megafon jako kdyby ho chtěl spolknout -Já sem dělník, ale muj syn studuje. A voni ho tam normálně zmlátili! Copak to de? Copak můžem tolerovat takovou vládu, která mlátí naše děti? Pryč s nima! Mohutnej potlesk. Pak mu někdo chtěl ten megafon zase odebrat, ale on se ho nechtěl pustit, že ještě něco řekne a znovu ho zvedl k puse a chvíli tam tak stál a nic neříkal a dav ztichl a čekali jsme, co řekne. Ale on se jen beze slova rozhlížel po tom zalidněnym náměstí a pak mu ruka s megafonem zase spadla dolu a on svěsil hlavu a prázdnou rukou si promnul oči. Chlápek vedle mě řekl: -Ty vole, Franta brečí. A lidi zas začali tleskat, i když megafon mu odebrali a vzal si ho hubenej brejloun ve svetru a džínách a hlas se mu třásl, když mluvil o SVOBODNĚ SE VZDOUVAJÍCÍM HLASU LIDU. -Vy tam nahoře, slyšíte hlas lidu?! Slyšíte?! A lidi skandovali jako na fotbale.
A vedle mě povídal zas jinej chlápek všem okolo, že v Německu má každej dělník 3 auta a rodinnej dům a tři televize, on to dobře ví, protože tam jezdí s kamionem. A taky povídal, že když se někomu rozbije auto, třeba píchne gumy, tak to auto nechá stát u krajnice a jde a koupí si nový. Což byly všechno lákavý důvody, proč nastolovat svobodu a všichni to chápali, přestože ty lidi na korbě náklaďáku mlžili a vykřikovali cosi o pluralitě názorů a amnestii pro politický vězně...
Pak jsem šel domů, do školy už ne, protože byla stávka. Máma tam brečela u televize, že se bojí tanků. Vyjedou do ulic a bude to jako v 68. Seděla v křesle s nohama složenejma pod sebou a ruka s cigaretou se jí třásla.
-Celej život ste mi tvrdili, že to byla bratrská pomoc.- Hodil jsem po ní výčitkou od dveří pokoje. -Copak sem ti mohla říct pravdu?- Rozbrečela se ještě víc. -Nemohla? A proč? -Prostě to nešlo. To pochopíš, až budeš starší a budeš mít taky děti. -Doufam, že ne. -Co ne? -Že to nepochopim. -Ale pochopíš. -A já doufam, že ne. -Seš ještě mladej a blbej. -Zato ty si stará a chytrá. Hodila po mě kapesníkem, kterej nikam nedoletěl a zase se rozbrečela. Podal jsem jí kapesník a šel si namazat rohlík. Pak sem seděl v kuchyni a soukal ho do sebe u rozevřený knížky a ona za mnou přišla a pohladila mě po vlasech. -Třeba se budete mít líp, než sme se měli my. Uhnul jsem s hlavou. -Mami, je mi už 14. Nehladit. Sedla si a chtěla si povídat. -Byl si na náměstí? -Byl. -Jaký to tam bylo? -Někdo se tam legračně rozbulil s mikrofonem v ruce. Mohlas tam jít taky. Brečelo by vás tam víc. Ohnala se po mě, ale už jenom symbolicky.
Byl jsem dospělej.
