Noční let

Na vození kriplů a mrtvol po nemocnici sem a tam byly nejlepší noční služby. Bylo to dost poetický, odvážet mrtvoly z jednotlivejch oddělení, tlačit vozejk dlouhejma chodbama s pomrkávajícíma zářivkama, podhuštěnej vozejk se pěkně pohupuje, kola v zatáčkách přivrzávaj. Okamžitě vám bylo jasný, že děláte něco hodně smysluplnýho.

Ale poetický naladění nebyl jedinej důvod, proč byla o noční služby mezi bílejma vránama rvačka. Druhej důvod byly příplatky. Takže díky těm příplatkům byl o služby celkem boj, kterej vyhrávali starší a zasloužilejší a na začátku měsíce jsem měl naplánovaný maximálně tři služby. Naštěstí se občas se někdo z nahlášenejch tak zchlastal, že nebyl schopnej služby, a ostatní měli už něco domluvený jinde, takže pak nastupovalo odvážný a flexibilní mládí, což jsem byl asi já. A já po tom vždycky sáhnul rád. Noční služba, to už je skoro jako noční let. Tichej a dlouhej noční let.

Co to vlastně taková služba znamenala. Podle mě to bylo trošku protizákonný, protože to obvykle znamenalo, že si člověk odkroutil svou ranní směnu a když všem ostatním padla (což bylo v půl třetí odpoledne), tak tam prostě zůstal dál. Zůstal tam celý odpoledne a zůstal tam celou noc. Až do rána bílýho. Dřepěl na telefonu, čet knihy(to sem dělal já) nebo sledoval debilní programy v televizi(všichni ostatní). Pak šel buď domů anebo jel ještě jednu směnu, to podle toho, jestli se nějakej jinej pitomec včera večer a v noci vožral a nepřišel nebo přišel pozdě, což bylo skoro vždycky.

Tady nastává chvíle pro krátké zamyšlení nad chlastem v nemocnicích.

V nemocnici se prostě vždycky chlastalo. Prostě to tak bylo. Chlastali doktoři, chlastali zřízenci. Sestry podle mě chlastaly míň nebo to na sobě nedávaly tolik znát. Pacienti samozřejmě taky chlastali, od toho tu byla otevřená kantýna v areálu nemocnice, která měla největší tržby za alkohol. Piva, tuzemáky, vodky, borovičky. A do toho všeho chlastání chodily ještě návštěvy a odchytávaly doktory na chodbách, pak je dostrkaly na služenu, kde jim podstrkovaly další flašky... takže nebylo divu, že doktoři chlastali ligu. Nám zřízencům nikdo nic nepodstrkoval, ale to nám nepřekáželo v tom, aby jsme taky nechlastali ligu. Alkohol v menších dávkách nikdy neškodí. Naše civilizace díky alkoholu vždycky slavně vítězila. Chlast se nalejval vojclum před bitvou i po bitvě. Chlastá se, když se narodí děcko, když někdo umře, když je promoce nebo rozvod. Chlast je takovej náš průvodce. Učitel. Duchovní. Šaman.

Howgh, řekl by asi nativní američan a šel se zabalit do deky s bonusem neštovic.

Konec rozverný úvahy o chlastu a jeho úloze v dějinách.

No jo, ale to sem trochu odběhl od těch nočních směn, takže se k nim vrátim.

Jak to probíhalo?

Sloužili jsme vždycky ve dvou.

Po ruce bylo teda šest možností, šest případů, šest ochmelků, šest podivínů, každej úplně jinej.

Nejčastěji to bylo ale s Belmondem. Nemocnice byla jeho domov. Vlastně z ní skoro nikdy nevylejzal, protože bydlel na ubytovně, co patřila k areálu nemocnice. Kam by taky chodil. Tady byl doma.

Belmondo byl legenda, v nemocnici pojem. Proč se mu ale říkalo Belmondo, to věděl jen bůh a zakládající primář chirurgie, kterej ho před 126 lety angažoval.

Byl to bejvalej zápasník, prcek, tak 155 cm i s tlustejma podrážkama nemocničních sandálů, ale byl šlachovitej a holedbal se tim, že unese i 150ti kilovej exitus. To byl samozřejmě nesmysl, ale proč mu ty iluze brát. Ostatně 150 kg exitus nebyl tak často, abychom si to mohli ověřit. Ostatní zřízenci si z něho před ním sice dělali prdel, ostatně jako ze všech, ale po straně uznávali, že má fakt sílu jak bejk. Holt je malej a má krátký páky. To si ze školní fyziky zapamatovali, ale o moc víc toho nebylo, ještě možná to, že voda a pivo teče dolu a že nikdo neví, proč. To nevadí.

Služba spočívala v tom, že sme čekali na služebně, jestli zazvoní telefon a bude třeba někde odvízt mrtvolu, operačku, rozmlácenýho chlápka, kterýho hasiči vysekali ze srolovanýho auťáku, na rentgen nebo cétéčko a jiný případy. A podobný veselý případy.

Denní provoz nemocnice pomalu utichal a Belmondo si dělal v rychlovarce svýho nezbytnýho turka značky Jihlavanka do SVÝHO hrníčku, kterou si pak rozvážně míchal SVOU lžičkou, na který měl fixou načmáráno B jako BELMONDO, protože to byla JEHO lžička a běda, jak jí použil někdo jinej. Na hrnku měl fotku s Belmondem. To dostal k padesátinám vod spřátelenejch sester. Posadil se do křesla u okna, loket opřel o stůl a sypal do šálku jednu lžičku cukru za druhou a míchal a míchal a míchal. S rozvážnym obličejem, jako kdyby na míchání toho šálku závisel osud celý směny, celý nemocnice, celýho vesmíru. Celýho toho zkurvenýho blázince.

Pak odložil lžičku ke kraji stolu a začal s popíjením.

Srkal tu svou kávu s vysokofrekvenčnim vstřikovánim a pak začal obtelefonovávat jednotlivý oddělení.

- No ahoj cukrouši, broučku, lásko, voňavko, drahouši, miláčku, řekneš mi, kdo dneska slouží? a jak se pořád máš? stýská se ti po mě? nemám tam za tebou zajít? tak já dopiju kávičku a stavím se, ano lásko? no jo, já vim, že se na mě těšíš...a máš pro mě ty prášky? no ty jsi zlatá, to víš, ty moje záda, furt mě to bere...a tak pořád dokola, někdy i hodinu, až si k tomu udělal druhou kávičku a tu zas rozvážně míchal tou JEHO lžičkou a vypadalo to, že to nebude mít konce. Občas ale tu SVOU lžičku položil a vysunul z krabičky tvrdých Peter cigáro, dal si ho do pusy a zapálil si. ALE někdy taky nemohl najít zapalovač, tak položil telefon mluvidlem na svou hruď a řek: Hele mladej, co kdybys mi připálil? nemáš oheň? oheň nemáš? a nečti si furt... tak sem mu připálil a on si blaženě ufukoval kouř a jednou rukou zase držel sluchátko a druhou míchal to svoje kafíčko a do toho mu cigáro obtáčelo obličej kouřem, takže vypadal jako fousatej drak nebo nějakej démon.

Ale většinou si v pohodě domíchal ty svý dvě kafíčka, dopil je, vykouřil tak pět cigaret a obtelefonoval všechny oddělení :Jenom na očnim, tam mě nemaj moc rády, ženský blbý, krávy to sou, pokaždý takový nepříjemný. Hele ta tvoje máma, ta tam dělá, zeptej se jí, proč to tak je.

Možná sem mu měl říct krutou pravdu, že ho vlastně memaj moc rádi nikde, že všechny ženský z něho maj ukrutnou prdel a z ty jeho telefonáty jsou legendární fór a každá nová sestra je na ně připravovaná jako na iniciační rituál, ale proč mu kazit den, když ho zrovna záda moc nebolely a zatim vypil jenom dvě desítky a všechno mu připadalo snadný a růžový, jako dětský prdýlky, hebký, milostný, jak život v červený knihovně. Proč bych to měl dělat? Všichni sme jenom duše ztracený v hledání osobního štěstí, který nepřichází. Pomůže nám pravda? Možná někomu jo a možná někomu ne. Já ale nebudu rozhodovat, komu jo a komu ne. Já budu jen pozorovat, jak se s tim perete.

A potom, co si vyřídil ty svoje přeslazený telefonáty a položil sluchátko, vykouřil ještě jednu cigaretu a podesátý ten den se mě zeptal, co to čtu, potřásl hlavou, jo Gogol, Dostojevský, Šopenhauer, Níče....hmmm, neznám, myslim si, že moc čteš, myslíš, žepakbudešchytřejší, stejněsoutovšechnoblbosti, realitatěnaučí, jenom REALITA a ZKUŠENOSTI vole... a pak vstal a říká:

- Tak já jdu mladej.

- Hele Belmondo.

- Co je.- zastavil se ve dveřích a podíval sem na mě najednou nějak nejistě, protože jsem nikdy moc nemluvil.

- Nemohl bys mi sehnat taky nějaký takový pipule?

- Ty si blbej! Je ti líto, že seš mladej a zdravej nebo co?

- Ne neni.

- No tak vidíš. Buď rád, že si mladej a zdravej a nebolí tě záda. Záda sou svinstvo. Jo a kdyby si mě sháněl, tak sem na interně.

A Belmondo odchází i s tim svym plnovousem na internu, kde mu jeho známá připravila pilule, takový ty pilule, co usnadňujou život, když někoho bolí záda a možná ho usnadní i tomu, koho bolí duše. Když si přidá pár piv.

Vypnul jsem televizi a odložil knížku. Vytáhnul jsem cigára z náprsní kapsy, jedno vyndal a chvíli ho kroutil v prstech.

Někde venku zamňoukala kočka, jako když jí bolí duše nebo záda nebo obojí.

Vstal jsem, odhrnul záclonu, ale byly tam jen žlutý kužele lamp a dlouhý stíny stromů. Pár žlutejch voken na interně a na chíře. Utrpení spalo. Až zejtra se probudí.

Zapálil jsem si cigáro a uviděl ve skle svůj obličej. Všechno vypadalo v pořádku. Nos, uši, všechno na svym místě. Usmál jsem se na sebe a pomalu vyfukoval kouř, tak dlouho a tak lehce, jako kdyby mě ráno měli zastřelit a tahle byla poslední.

Ještě byl přede mnou celej dlouhej noční let.

...