Mám Covid. Už pár dní ležím a jedu po hvězdným tobogánu nahoru a dolu, podle toho, kam mě zrovna horečka vystřelí. Schytal jsem v loterii zrovna ten blbější průběh.
Přesto docela dobře dýchám sám, když se zrovna proderu houštinami kašle. Taky na toaletu si dojdu a čaj si uvařím. A na všechno ostatní je tady postel, knížky a internet.
Srandovní je, že jsem se k tomu stavěl po celý léto dost skepticky (hlavně ve vztahu k mé osobě), protože přece denně sportuju, cpu se zeleninou, pod dvě jablka denně nejdu a pět minut v ledový sprše denně je standard, bez kterýho nevyloudím úsměv na tváři. Moje tělo na mě asi ví něco, co já ne. Co to vlastně je, to se docela určitě brzy dozvím. Neberu to na lehkou váhu, ale taky se z toho nehroutím.
Vždycky když mě v životě něco podobnýho potká, vzpomenu si na vrcholnou scénu z filmu Blade Runner, kde umírající android hladí holubici a říká něco v tom smyslu: „Viděl jsem věci, kterým byste nevěřili.“
Jo, viděl.
JIPky, patologie, blázince, smrtelný postele, nesl jsem v náručí desetiletý mrtvý dítě. Ne svoje, ale stačilo to… bylo větší a těžší než battleship.
Nikdy jsem nepochyboval o tom, že ta nemoc existuje. Od jara jsem vezl dost lidí, kteří to měli za sebou nebo to zažili ve svém okolí, rodině. Ta škála, na které to popisovali, se táhla od příznaků rýmy po nejstrašnější chřipku, jakou kdy měli. Většina se ale pohodlně vešla do toho mírnějšího pásma s mírnějším průběhem. A jak už to u týhle práce bývá, vyslechl jsem si nejrozmanitější názory. Od nejvtipnějších konspirátorů po nejzatvrzelejší plukovníky, kteří by všechno zavřeli na deset let a Čínu odstřelili atomovkama. Takovým extrémním zjevům samozřejmě nezbývá než se smát. Protože já samozřejmě vím, že za vším stojí delfíni. Už nás mají prostě dost.
Je vůbec zajímavý pozorovat, jak tohle téma rozdělilo společnost. Jako by existovaly jen dvě strany barikády. Přes ni lítaj granáty slov, který se bez účinku rozprsknou nad táborem protivníka. A ten zas hodí svůj granát. A tak pořád dokola. Ta bitevní linie protíná rodiny, kroužky přátel, hospodské sešlosti. Nemůžu nevzpomenout na doktorský manželský pár středních let (praktická lékařka a chirurg), který se během několik minut cestou do restaurace málem rozvedl kvůli diskuzi o účinnosti roušek a hygienických gelů.
Mám pro vás návrh, už se nehádejte. Existuje to, není to mor, ale taky to není žádná brnkačka. A kdo si myslí, že je to celé iluminátský spiknutí, tomu bych přál zažít mou páteční noc. Byl jsem někde na Marsu, všechno tam bylo rudý, pekelně horký a taky jsem dvě minuty plaval v lávovým proudu.
Prostě si tu roušku při vstupu do vnitřních prostor nasaďte a držte se dál od starších lidí. Ono vás neubude.
Ale venku, venku nezapomeňte zhluboka dýchat. Podzim totiž moc krásně voní. A úplně nejvíc v listopadu. Čímž vám samozřejmě nenápadně naznačuju, že to hodlám celý přežít a k listopadu si taky přivonět.
A pak k jaru.
A pak k létu.
