Narodil jsem se do paneláku, kterejch bylo okresní město
plný. Rostly jako nádory, vysekali kvůli nim celý starý čtvrtě, panelákem se
rozlíhal řev mimin, byl baby boom. Všichni šukali jak králíci a plodili děti.
Socialismus zaručoval klidnej, nerušenej běh života. Byl na věčný časy.
Nevyhrožovali sice tenkrát nějakym přehnanym konzumem a občas nebyly vložky,
ale fotr a máma byli oba spokojený. Dostali byt od fabriky a mohli si v něm
pověsit různý dečky.
Žili jsme si všichni spokojeně svý životy, slavili vánoce, zabíjeli kapry, záviděli sousedum, že se zmohli na první barevnou televizi.
Chodili jsme pod tribunama a mávali fangličkama. To soudruzi uměli, dodat lidskej materiál.
No aspoň, že s nim nevystýlali pole válečný, jako ty před nima.
Všude byly holubice a tanky duněly jen když byla hluboká noc. Možná kvůli psychologickýmu efektu. To jsem se občas vzbudil, vztyčil na posteli, odhrnul šedivou plachtu rolety a sledoval štrůdly khaki náklaďáků, který převážely vojenskej materiál našeho věčnýho spojence z místa na místo, aby mohl efektivněji chránit vymoženosti socialistickýho zřízení.
Bylo mi jasný, že to potřebujem.
Ve škole nám vysvětlili, že na druhý straně chrastí s Pershingama, což jsou zatraceně nebezpečný rakety s jadernejma hlavicema a s tim by teda Gagarin rozhodně nesouhlasil.
...
Ale ideologická diverze nakonec přechcala i geronty u válu, co nám z tribun kázali o věčnym socialistickym mládí, a zatímco jsme ve škole přežvykovali poučky o socialismu jako konečnym a posledním předstupni před dokonalym a jedině spravedlivym komunistickým zřízením, na poutích se prodávaly trička s Madonou, strakatý západní žvýkačky, západní Majkl Džeksn, západní digitálky, západní MikiMausy, všechno to západní pozlátko a blivajz a ve třídě jsme si šuškali od ucha k uchu, že je to trochu jinak, že tam se maj vlastně líp a každej má dvě auta a to je pokrok, a učitelka pateticky hlasem deklamovala verše, že ti lidé tam na západě žijou v duchovní bídě a na úkor milionů nezaměstaných a pak si musela sundat brejle, kvůli kterejm jsme jí říkali KOBRA a osušila si kapesníkem oči a pak byla minuta ticha za mrtvýho ruskýho prvního tajemníka, kterýho vyžranej portrét se musel sundat a nandat jinej a pak je chvíli tak nějak pořád měnili, ať tam přistál na tý bílý zdi plešatej týpek s mapou na hlavě a nějak moc se usmíval.
No a pak přišlo chřestění klíčů s vizí tý barevnější přítomnosti, s vizí těch dvou aut na osobu, s vizí jaksi bezpracnýho luxusu a konzumu a přitom se za postávání na mrazivejch náměstích křičelo cosi o svobodě, no jasně, a všechny ty řady lásek se začínaly podobat řadám soudruhů na demonstracích za mír a všichni ti soudruzi zmizeli jen na oko a transformovali se do zatraceně pružnejch, lesknoucích, kluzkejch těl, který je těžko polapit a žádnej zákon s nima nic nezmůže a já jsem studoval střední školu měl jsem první styk, druhej, ale uhry neustoupily, zato Slovensko se trhlo a ideologicky to západ naprosto vyhrál, dokud nepříšel Zeman, nenalil si čistou becherovku a neřek šmitec s touhle neprůhlednou hrou a samozřejmě, hrál si tu svoji a na Bahamách se začali válet první vychcánci a lidi se začali dělit na daňový poplatníky a výplatníky. Šlo to rychle.
Dál už to byla trochu víc fádní, zaměstnání za zaměstnáním, snaha udržet si místo, snaha najít si jiný místo, snaha nějak přežít a do toho šašci z obrazovky cosi melou o nesmyslně vysokejch průměrnejch platech a svou vyžraností a odtržeností čím dál víc připomínaj ony starý, dobrý geronty z tribun, akorát teď místo holubic všude poletujou řeči zas o nutnosti zbrojit, řeči o War on terror, řeči o probouzejících se medvědech, kecy o hrozbě z východu, z jihu, ze západu atd, zbrojit, zbrojit, zbrojit, no ale aspoň se tim dstranila trhlina mezi realitou a veřejnou deklamací, protože dneska už se nikdo ani neobtěžuje předstírat, že mír je univerzální dobro, ale vracíme se postupně ke staletími osvědčený strategii chřestění se zbraněma a pomalu to vypadá, že obyčejnej člověk je tu prostě zas jen do počtu a musí poslouchat všelijaký rozumbrady valící nám z médií do hlavy klíny o tom, jak je důležitej permanentní růst a levná nafta a kontingenty v I. a A. a jak je důležitý držet basu s vládcema planety a nemluvit o civilních ztrátách, koneckonců všechno jsou to teroristi a dobře jim tak…
Občas zakroutim hlavou a říkam si, že mám 33 let a za tu dobu se vůbec nic nezměnilo. Nahoře jsou pořád ty samý vypasený ksichty, který se uměj zalíbit lidu a dole jsou pořád lidi, co se třesou o svůj flek a svoje místo na slunci. A občas si říkam, že to neni jen muj problém, ale i celý týhle planety, která se na to musí koukat a asi taky pěkně valí oči, až se z toho ledovce roztávaj.
A tak na to koukam a říkam si, že tohle curriculum vitae zas do agentury nepošlu a pošlu radši jinou verzi. Třeba tu s růžovejma slonama…
A tu znáte, stačí si pustit televizi. Je tam toho plno. Successfull life forever...
Stačí zpívat nananananananana...
...
