Hrozně rád sem sedával na sesterně, když se nic nedělo a sestry odešly na kafe a cigára a mohl sem si číst nějakou knížku zabořenej v křesle.
Většinou sem si nějakou přines z domova, ale občas sem taky zalovil v knihovně, co byla ve společenský místnosti. Vyrovnaný řady knížek, který nikdo nikdy nečet.
Byl tam Dostojevský, Dickens, Gogol, Hrabal. Našel sem i Kunderu. Vydání z roku 1967. Směšný lásky.
Lovil sem v knihovně, na který byla nahoře umístěná televize, aby babky nedosáhly na manuální ovládání a nemohly si přepínat kanály. Byla tam pořád puštěná NOVA. Furt nějaký seriály.
Na gaučích kolem posedávalo pořád několik babek. Chlapi skoro nikdy.
-Jirko pojďte se s náma koukat! Dneska J.R. Řekne Bobymu, že se vyspal s jeho ženou. Boby mu řekne, že shnije v pekle a J.R. Se bude smát... jako ďábel... viděly sme to včera, dneska opakujou.-řekla mi Vaňousová, která před televizí strávila všechen čas, kterej nevěnovala jídlu nebo spánku.
Ne, děkuju, přečtu si radši tady tuhle knížku.
Taky sem dřív četla, ale dneska už na to nevidim. Detektivky. Je tam nějaká detektivka?-řekla babka Vaňousová.
Je tady Ed mac Bain. Drsná škola.
No já měla ráda Agáthu Christie, ale dneska už na to špatně vidim. Ale televizi, tu ještě zvládnu.
Byla tam i poezie. Hlavně ruská.
Je tady taky poezie, nechcete něco přečíst?
Proč ne, když mi to přečtete, ale až skončí Dallas!
Po Dallasu ale byl oběd. Pak sem musel odnášet nádobí. Pak sem se šel najíst. Zbytky, co někdo nechal. Brambory a zeleninu. Flákotu sem nechával bejt. Za a) sem nejed maso, za b) kuchařky budou rády, že něco zbylo pro jejich starý. Namelou jim z toho príma sekanou k večeři.
Pak sem přišel na pokoj za Vaňousovou.
Ležela natažená na ustlaný posteli a chrápala.
Poezie musela počkat.
Anebo nemusela.
Sestry šly zas na kafe a cigára, já se zabořil do křesla na sesterně a otevřel si Lermontova.
Bylo tam něco o lásce. Souboji za úsvitu. Kurva ty lidi před 150 lety, ty uměli žít. Dneska už žádný souboje nejsou. Dát si na zábavě po hubě, to není žádnej souboj. Vopíchat někomu ženu a pak civilizovanej rozvod místo střílení za úsvitu. To je život na hovno.
Zazvonil zvonek ze šestky.
Jdu tam. Cestou potkám Votrubu, zase se šine s cigárem sevřenym v pěsti na balkon. Ani se na mě nepodíval. Sledoval svou vlastní cestu mezi dlaždicema.
Klidně sem si ho moh představit někde na úsvitu jako sekundanta, kterej neřekne ani popel, když mě zasáhne kule.
Jo, zato sestry by řvaly jako káči.
Oba sme pokračovali svou vlastní cestou.
V příštim století se sejdeme. To bude mít zase větší smysl pro romantiku.
Pane Jiří, pane Jiří! Babi se zbláznila! Chce domů...-Vzrušeně se třepe brada babce Malátný a ukazuje k oknu.
Domů, ona už nic nechápe chudák.-
Myslela tim babku Chámovou, která byla už úplně mimo. Teď se právě pokoušela otevřít okno mosaznou kličkou, že vyjde ven na ulici, že tam čeká Ondra a Jana a má jít s nima domu, což bylo o to smutnější, že to bylo druhý patro a za oknem byly jen větve stromů a v oknech byly mříže.
Pani Chámová. Půjdete s nima, ale až zítra. Dneska ještě zůstanete tady, ano? Myslim, že říkají, abyste se nejdřív pořádně na tu cestu najedla...-nebylo to lhaní, bylo to dotváření světa, kterej už existoval v její hlavě. Jen pro tuhle chvíli.
Zítra bude zas jinej svět.
Za minutu bude jinej svět.
Šlo o to uchlácholit jí.
Nejste unavená? Posaďte se tady. Přinesu vám čaj.
Před chvílí mocně lomcovala mosaznou kličkou, ale nedokázala pochopit, že s ní musí otočit.
...
Mluvil sem na ní potichu, že je určitě unavená z toho lomcování, že to okno nejde otevřít, ale zejtra, zejtra ho určitě otevřeme společně, dneska si musí ještě na chvíli sednout a odpočinout si, protože to bude dlouhá cesta, namáhavá. Mluvil sem takhle dlouho a ona se chvílemi smála, protože dementia senilis s sebou nese i takovou dětinskou radost. Zvlášť u lidí, co byli většinu života naladěný pozitivně. Odpadaj složitý myšlenky, kontinuita, příběhy se drobí na detaily a život je rozbitej jak zrcadlo, jako pestrý sklíčka v kaleidoskopu.
Tak sem si to aspoň představoval, když sem s ní mluvil a uklidňoval jí.
…
Chámová. Byla to bývalá profesorka češtiny. Měl dceru, která když jí přivedla, tak plakala studem, že svou maminku dává do domova, ale už na to prý nemá. Ona se vždycky někde vydělá, pak to rozmatlá po kobercích, nejde to...
Pozoroval sem to pak tady. Sedla si vždycky do nějakýho kouta a začala čůrat a bylo jí jedno, že si nestáhla bombarďáky. A pak se smála a nechápala, proč se sestry rozčilujou, když jí vedly do koupelny.
Ježíš, vona se i posrala!
A Chámka říkala:
Je to mokrý, studený, nejdřív to bylo teplý.
A smála se jako dítě, který právě objevilo nějakou úžasnou věc.
Mluvil sem na ní něžně a potichu a ona se na mě dívala nahoru, byl sem o dvě hlavy vyšší a ona říkala: Vy ste anděl!
Vy ste anděl!
Kéž bych byl. Nebyl sem. Ale možná sem v tu chvíli byl. Kdo tomu může rozumět?
Zítra s nima musím jet! Musíme jet za tou... za tou... víte? Víte to? Že jo? Vy to víte! I vy jeden! I vy jeden!
Vím, vím. Víme to oba! Přinesu vám čaj.
...
Donesl jsem jí ten čaj.
Nesměl bejt moc horkej, aby si neopařila patro.
Osmdesátiletý dítě, který si plastovej hrneček vzalo do obou pergamenovejch rukou a drobně upíjelo.
Už jsem se ani nechtěl střílet za úsvitu ani nic takovýho podobnýho.
Pak přišly sestry z kafe a cigár a ptaly se, jestli se něco dělo.
Všechno v pohodě, řek sem.
A kdyby tu na všech oknech nebyly mříže, mohla by to bejt i pravda.
Vy ste anděl.
Občas na ty slova myslim.
Nechtěl bych jí zklamat.
Kéž bych byl. Ale byl sem jenom chlápek, kterej nešel na vojnu a kterej vyfasoval bílý, erární hadry.
...
