Evropská unie: další dvacítka na obzoru?

Podle názoru Evropské komise budou státy EU výrazně zaostávat za USA, pokud se nevypořádají s vysokými energetickými náklady, které dusí evropskou průmyslovou výrobu.

Evropská komise si vytýčila ambiciózní cíl. Do roku 2020 by měl průmysl vyprodukovat 20% evropského HDP. Ovšem již při zběžném pohledu do statistik se vyjeví sebevědomí Evropské komise v plné šíři. V roce 2001 dosahoval podíl průmyslu na evropském HDP 18,5%, přičemž v následujících letech se každoročně snižoval. Data za loňský rok uvádí 15,5% a letošní odhady předpokládají další pokles na 15,1% (zdroj). K prezentovaným údajům je vhodné připojit dovětek, že stanovený cíl není závazný, alespoň tedy prozatím. 

Podle představ odborného týmu evropského komisaře pro průmysl a podnikání Antonia Tajaniho bude tím správným nakopnutím k dosažení statistické mety 20% tzv. „průmyslový pakt“, jehož vznik byl inspirován „fiskálním paktem“ podepsaným čelními představiteli zemí EU loni v březnu. Návrh paktu rozpracovává politiku „nové průmyslové revoluce“, která byla oficiálně prezentována již v říjnu loňského roku. 

Hlavní cíle průmyslového paktu EU nelze z hlediska proklamovaných záměrů hodnotit jinak než pozitivně. Státy by měly řešit problematiku snižování cen energií, zvyšování investic, usnadnění přístupu podnikatelských subjektů k úvěrům, zlepšování odborných schopností pracovníků a snižování administrativní zátěže, což jsou již po celá léta zarezavělé avšak velmi účinné brzy evropské ekonomiky. 

V rámci průmyslového paktu bylo stanoveno šest základních krátkodobých priorit investiční politiky:

• pokročilé výrobní technologie
• udržitelný průmysl a hospodaření se surovinami
• „čisté“ dopravní prostředky
• výroba bio-materiálů
• rozvoj klíčových technologií
• chytré elektrické sítě

Úředníci v Bruselu tedy nastínili vzorově optimistický scénář budoucího rozvoje evropského průmyslu. Ovšem už naplňování prvního z cílů „průmyslového paktu“, tj. snižování cen energií, ostře konfrontuje úřednické vize s reálnými podmínkami života evropských průmyslových firem. 

Evropská komise se momentálně snaží formulovat progresivní průmyslovou politiku členských států. Ovšem svými legislativními návrhy v minulých letech stvořila environmentální politiku celé EU. Ta je realizována prostřednictvím „dvacítkové“ energetické strategie 20-20-20, což představuje splnění následujících cílů do roku 2020: snížení emisí skleníkových plynů o 20%, zvýšení celkového podílu obnovitelných zdrojů (OZE) na 20% a zvýšení energetické účinnosti o 20%. 

Strategie 20-20-20 je v energetice EU reálně naplňována legislativně podporovaným rozvojem OZE, který lze parafrázovat jakou úpornou snahu „prosubvencovat se“ k levnější elektřině z těchto zdrojů. Ovšem konkrétně v oblasti elektroenergetiky, bezesporu jednoho z nosných pilířů průmyslového sektoru, tato politika přinesla rozvrat komoditního trhu, jehož neduhy lze ve zjednodušující zkratce charakterizovat popisem tří základních skupin jeho účastníků. 

První skupinu tvoří spotřebitelé, zatěžovaní stále vyššími cenami elektřiny v důsledku zvyšujícího se příspěvku na OZE, jehož navyšování je zase důsledkem nárůstu subvencované výroby v OZE. 

Druhou skupinu tvoří výrobci elektřiny z konvenčních zdrojů čelící zhroucení velkoobchodních cen. Příčnou je zvyšující se „tržní“ podíl subvencované výroby z OZE, která je z moci úřední povinně vykupována distribučními společnostmi za stanovené garantované ceny neodpovídající reálným cenám. 

Třetí skupinu tvoří výrobci elektřiny z OZE, kteří formou garantovaných výkupních cen a povinného výkupu profitují z transferu finančních prostředků na svoji výrobu z příspěvku na OZE. V souvislosti s touto skupinou je vhodné upozornit, že v posledních letech jsou téměř v celé Evropě, mnohdy více či méně klopotně, zaváděna omezující administrativní, ekonomická a technická opatření cílená na omezení nárůstu dotované výroby OZE, který v současném systému podpory OZE fakticky vede k nárůstu cen elektřiny pro koncové spotřebitele. 

Souhrnně řečeno, aktuální podmínky na zmateném a rozpolceném evropském elektroenergetickém trhu rozhodně nelze označit za katalyzátor rozvoje průmyslové výroby, který by mohl naplnit ambiciózní vize Evropské komise o navýšení podílu průmyslu na tvorbě HDP. Tento závěr paradoxně platí i pro OZE, jejichž rozvoj je zase úzce navázán na environmentální legislativu a regulatorní rámec pro poskytování subvencí a dotací, které jsou však stále častěji „za pochodu“ měněny politickou reprezentací, navíc mnohdy stylem „ode zdi ke zdi“.

Situace v Evropě svázané směrnicemi, regulacemi, nařízeními, koncepcemi, akčními plány, iniciativami, subvencemi a dotacemi výrazně kontrastuje s aktuálním stavem v USA, kde se průmysl dynamicky rozvíjí v rámci standardních tržních vztahů, momentálně především díky levné energii z narůstající těžby břidlicového plynu a následného zlevňování uhlí. Evropská komise ve svých materiálech upozorňuje na ceny zemního plynu, které jsou v EU ve srovnání s USA přibližně čtyřnásobné. Například z pohledu části evropských chemických firem, které ve velkých objemech využívají zemní plyn jako surovinu a zároveň jako zdroj energie, lze tento poměr označit za devastující z hlediska možností dlouhodobé soutěže s Američany na světových trzích. Podle Komise by určité řešení přineslo zvýšení vývozu plynu z USA, což ovšem, při odhlédnutí od politických a ekonomických aspektů, vyžaduje vybudování odpovídající technické infrastruktury. Ostatně o jednom z dílčích připravovaných neprůmyslových projektů jsem v dubnu informoval zde na blogu.

Evropští politici o možnostech těžby břidlicového plynu v Evropě diskutovali na summitu letos v květnu. Velká Británie, Polsko a Rumunsko rozvoj těžby seriózně zvažují, ovšem vzhledem k rozdílným geologickým podmínkám, legislativě na ochranu životního prostředí a problémům s vlastnictvím a vykupováním pozemků nelze ani v nejmenším očekávat boom břidlicového plynu v americkém stylu.

Podle vyjádření komisaře Tajaniho z minulého týdne Evropská komise zásady „průmyslového paktu“ podrobněji rozpracovává a již v průběhu podzimu představí ucelenou koncepci. Doufejme, že její nosnou myšlenkou nebude úporná snaha „prosubvencovat se“ k zvýšení průmyslové výroby na požadovaný statistický podíl HDP, jako tomu bylo v případě zastoupení OZE na výrobě energie. Některé chyby není nutné opakovat vícekrát.

(Psáno pro blog.iDNES)

Petr Nejedlý