Česká republika snížila emise razantněji než Německo a Rakousko

Eurostat publikoval počátkem listopadu souhrnné údaje k snižování emisí skleníkových plynů v zemích EU od roku 1990. Výsledky České republiky rozhodně nejsou špatné.

Při pročítání článků na serverech českých environmentálních organizací občas nabyde nezasvěcený čtenář dojmu, že česká energetická a surovinová politika zřejmě cíleně ignoruje či minimálně nedostatečně zohledňuje aktuální evropský trend ve snižování emisí skleníkových plynů. V druhém plánu těchto textů lze obvykle nalézt doporučení, že by se ČR měla poučit od jiných států o tom, co, jak, kdy a proč máme u nás doma v oblasti snižování emisí činit, přičemž jako vzorové země jsou často zmiňovány Německo a Rakousko.

Pro dokreslení reálné pozice ČR v oblasti snižování emisí v rámci EU si dovolím prezentovat několik nedávno zveřejněných oficiálních čísel ze statistického úřadu Evropské unie. Eurostat ve své tiskové zprávě 195/2015 z 4. listopadu předložil široké veřejnosti přehledně zpracovaný výběr statistických dat z oblasti spotřeby energie, dopravy a životního prostředí, zaměřený právě na emise skleníkových plynů. Určitou nevýhodou je skutečnost, že statistici EU neoplývají rychlostí a vychází z dat pro roky 2012 resp. 2013.

Nejdříve zmíním vývoj spotřeby primární energie. Ta v EU od roku 1995 postupně rostla a svého vrcholu dosáhla v roce 2006 překračujíc 1 700 milionů tun ropného ekvivalentu (Mtoe). Poté klesala až do hodnoceného roku 2013 (s výjimkou období 2009-2010), a to až na úroveň zhruba odpovídající výchozímu roku 1990. Takže již roku 2013 dosáhlo 20 členských států EU národních cílů pro spotřebu primární energie předepsaných až pro rok 2020. Výjimkou byly: Belgie, Bulharsko, Německo, Holandsko, Rakousko, Švédsko a Velká Británie.

Vývoj primární energetické spotřeby v EU v období 1990-2013 (Mtoe)
Zdroj: Eurostat, 195/2015; 4. listopad 2015

Pokud se týká souhrnného množství emisí skleníkových plynů, konkrétně oxidu uhličitého (CO2), oxidu dusného (N2O) a metanu (CH4), vyjádřených prostřednictvím tzv. ekvivalentu CO2 (CO2ekv.), tak se specialisté Eurostatu dopočítali ze souboru dat dostupných k roku 2012 souhrnného snížení emisí v členských zemích EU o 17,9% oproti roku 1990, pro nějž byla stanovena výchozí hodnota 5,702 miliardy tun (Gt) CO2ekv. V této souvislosti si dovolím malou poznámku mimo rámec článku – podle informací International Energy Agency provoz jaderných elektráren od roku 1971 globálně ušetřil cca 56 Gt CO2.

Z dosavadního trendu lze usuzovat na reálnost naplnění cíle snížení emisí o 20% v roce 2020. Pokud se týká aktualizovaného cíle snížení emisí o 40% v roce 2030, formulovaného na summitu EU v říjnu 2014 v Bruselu, znamenalo by to prosazení ještě přísnějších redukčních opatření.

Vývoj celkových emisí skleníkových plynů v EU v období 1990-2012 (1990=100%)
Zdroj: Eurostat, 195/2015; 4. listopad 2015

V porovnání výsledků jednotlivých členských zemí si nejlépe vedly Baltské státy: Lotyšsko (-57.1%), Litva (-55.6%), Estonsko (-52.6%) a rovněž Rumunsko (-52.0%). V následující skupině úspěšných států s výrazným snížením emisí se nacházely: Bulharsko (-44.1%), Slovensko (-41.3%), Maďarsko (-36.3%) a Česká republika (-32.7%). Německo s výsledkem -23.5% se umístilo za ČR. I přes mediálně adorovanou pozici Rakouska v politice ochrany životního prostředí a přechodu energetiky na OZE se naši jižní sousedé zařadili do skupiny osmi zemí, kterým se nepodařilo omezit emise na úroveň nižší než v roce 1990. Konkrétně Rakousko vykázalo zvýšení emisí ve výši +4%.

Vývoj emisí skleníkových plynů jednotlivých států EU v porovnání s rokem 1990
Zdroj: Eurostat, 195/2015; 4. listopad 2015

Z celoevropského pohledu je nejdůležitější šestice zemí, která produkuje více než 70% všech emisí členských států EU. Největším emitentem je Německo, které v hodnoceném roce 2012 vykazovalo 965 milionů tun (Mt) CO2ekv., následovala Velká Británie 615 Mt, Francie 507 Mt, Itálie 471 Mt, Polsko 401 Mt a Španělsko 354 Mt.

Při hodnocení výsledků jednotlivých států EU je však nutné upozornit čtenáře na úskalí sestavování „žebříčku úspěšnosti“ na základě relativního poklesu emisí, který vychází z rozdílných konkrétních výchozích podmínek jednotlivých států. Příkladem budiž Německo, které v roce 1990 vykazovalo emise 1,26 Gt a v roce 2012 snížení na 965 Mt, takže absolutně omezilo emise o 295 Mt. Pro srovnání: ČR v roce 1990 vycházela z hodnoty 197 Mt a v roce 2012 docílila snížení na 132 Mt. Při porovnávání ČR s Rakouskem je zase vhodné doplnit, že výchozí pozice ČR v roce 1990 s tehdy ještě plně dimenzovaným socialistickým těžkým průmyslem byla z hlediska následného snižování emisí mnohem výhodnější než v případě našich jižních sousedů, jejichž výchozí hodnota k roku 1990 byla stanovena na 79 Mt, přičemž v roce 2012 vystoupala na 82 Mt.

V případě ČR je však poměrně často předmětem domácí i zahraniční kritiky emisní náročnost národního hospodářství, která podle podkladů CENIA k diskutovanému roku 2012 činila 0,86 t CO2ekv. / 1000 euro HDP, tj. více než dvojnásobek průměru EU. V tomto srovnání vykazovala ČR pátou nejvyšší hodnotu v EU. Vysoká emisní náročnost ČR je však způsobena strukturou tvorby HDP vycházející z vysokého zastoupení průmyslu, který zahrnuje odvětví s vysokou materiálovou náročností a spotřebou energie (např. hutnictví, automobilový průmysl), exportním charakterem ekonomiky a v neposlední řadě také nižším HDP ve srovnání se zeměmi západní Evropy.

Z čistě pragmatického pohledu technika by bylo možné vést polemiku o tom, že v globálním měřítku je z ekonomického a mnohdy i technického hlediska poněkud diskutabilní celá politika EU, takto striktně zaměřená na snižování emisí skleníkových plynů. Země EU totiž fakticky produkují pouze 9,6% celosvětových emisí CO2 (HN 27.11; GlobalCarbonatlas.org, 2014). To vrací do reality novinářská prohlášení ve smyslu vůdčí role Evropy potažmo EU v této oblasti – v rámci snahy a politických proklamací bezesporu ano, v rámci reálných dopadů EU objektivně globálním hráčem nikdy nebude. Největší evropský emitent Německo se aktuálně nachází na šestém místě světového žebříčku s podílem 2,1%. Hlavními světovými producenty emisí CO2 jsou Čína (29,6%) a USA (14,9%), s odstupem následují Indie (6,6%), Rusko (5,0%), a Japonsko (3,6%). Nicméně v rovině politické je požadavek na snižování emisí členských zemí dlouhodobě zakotven v rozhodnutích příslušných orgánů EU a evropský energetický sektor intenzivně pracuje na jejich naplňování. Ostatně výrazná část evropských energetických firem je buď přímo ovládána státem popř. jejich ekonomická strategie vychází z podmínek a rozhodnutí státních orgánů.

Jak je vidět z prezentovaných výsledků, ČR vykázala v porovnání s rokem 1990 výrazný pokrok ve snižování emisí. V případě reálného prosazení doporučení formulovaných ve schválené Státní energetické koncepci, která předpokládá omezení výroby elektřiny v uhelných elektrárnách, zvýšení podílu jaderné energetiky a OZE a v neposlední řadě nastolení trendu energetických úspor ve všech sektorech národního hospodářství, bude i v budoucnu bezesporu schopna plnit všechny emisní závazky.

(Psáno pro blog.iDNES)

Petr Nejedlý