Ať žije etika!

Aneb jak "pracují" výběrčí příspěvků na postižené děti přímo v branách nemocnice... Mám postiženou dceru, ale zaběhnutá praxe se mi velmi příčí.

Ilustrační fotoiDNES.cz

*

Každý pracovník, který se pohybuje ve zdravotnické nebo sociální oblasti je svázán určitými etickými kodexy a předpokládá se, že má podobně nastavené i své vnitřní morální hodnoty. Pokud člověk vstupuje do bran zdravotnického zařízení, předpokládá, že to tak je a že všechny osoby pohybující se v prostorách zařízení etická pravidla dodržují. V odborných kruzích se tomuto říká špatná práce s předpokladem – ne všichni pohybující se po areálu patří mezi „slušňáky". Najde se občas i hyena.

Na začátku března se můj otec dostal v poměrně závažném zdravotním stavu na koronární JIP do FN Plzeň na Lochotíně. Protože tam strávil téměř 2 měsíce, naše návštěvy byly skoro na denním pořádku. Na JIP péče naprosto špičková - úžasní lékaři i sestřičky, vytáhli ho hrobníkovi z lopaty. Patří jim za to velké díky a obdiv.

Co bylo příšerné - denní přítomnost výběrčích příspěvků na zdravotně postižené děti. Hned u vchodu nebo při východu z FN se téměř na každého vrhali s umolousaným plastovým košíčkem plným nesmyslných cetek a žádali příspěvek. Vzhledem k tomu, že se sama už 15 let pohybuji v sociální oblasti, vím, jak to s vybranými penězi z podobných sbírek asi tak dopadá, nikdy u mne neuspěli - ani cestou dovnitř ani cestou ven. Vrcholem všeho ovšem bylo, když se výběrčí na mne vrhla v momentě, kdy jsem šla s mojí postiženou dcerou (má downův syndrom) cestou z návštěvy koupit zmrzlinu.

Dceři už je 16 a já nemám problém s jejím postižením na veřejnosti. Ne že jsem se s tím smířila, jak povídají některé maminky (s postižením svého dítěte se nikdo nesmíří), ale naučila jsem se s ním žít a zvykla jsem si. Inu trochu zlomyslně jsem si pomyslela: „Teď ti to opepřím, holčičko".  Na moji otázku – pronesenou zvýšeným hlasem s hysterickým tónem, jestli si ze mě dělá srandu nebo to skutečně myslí vážně, pokrčila laxně rameny, pravila : „ sem si nevšimla" a poodstoupila 2 metry dál a vyhlížela další oběť – pohoda jazz...

Když jsem si představila tu zrůdnost, že takto se vrhají na rodiče a příbuzné závažně nemocných nebo postižených, na někoho kdo jde z návštěvy a neví, jestli bude mít koho zítra navštívit, bylo mi zle. Fascinuje mne, že samotní výběrčí mají žaludek na to zneužívat citového rozpoložení lidí, kteří musí využít služeb nemocnice. Zajímalo by mne, kam jdou tyto vybrané peníze, koho vůbec napadlo vybírat v tomto prostředí a hlavně, kdo to povolil.

Petra Bednářová, Plzeň