Proč jsme se stali EU lenochy? Místo čísel je nutné si přiznat co jsme dělali špatně.

Česko potřebuje zvýšit produktivitu práce, ale když se má situace zlepšit, tak si musíme přiznat kde byla chyba, spíš chyby, které způsobily, že se vytratila iniciativa, chuť věci posouvat dál a dělat lépe.

To, že Česko potřebuje zvýšit produktivitu práce, jak ve firmách, tak i ve státní správě, v tom měli paní Horská a pan Vykouřil pravdu. Jenže takto laděné články čtu v českých denících a ekonomických časopisech už mnoho let. Jenže tabulky, grafy a porovnávání s jinými zeměmi za nás problém nevyřeší. Když se má situace zlepšit, tak si musíme přiznat kde byla chyba, spíš chyby, které způsobily, že se vytratila iniciativa, chuť věci posouvat dál a dělat lépe.

Starší ročníky si vzpomenou na 90. léta a prohlášení tehdejšího předsedy vlády Václava Klause, že je třeba si „utáhnout opasky“. Nejenom že současní politici nemají odvahu vystoupit s podobným prohlášením, nedokážou ani občany přesvědčit, aby takové prohlášení přijali a ztotožnili se s ním. Ještě vážnější je fakt, že se rozevřely pomyslné nůžky mezi těmi, kteří si myslí, že jsou politická, vědecká, ekonomická či mediální elita a zbytkem obyvatel.

Kde je tedy problém? Proč se pomalu, vytrácela a po covidu již zřetelně vytratila, dynamika ekonomiky a iniciativa velké části obyvatel??

Dnes je možné koupit i ty nejmodernější výrobní technologie. Zkušenosti s organizací výroby jsou shrnuty do různých „kuchařek“, ze kterých může čerpat prakticky kdokoliv. Navíc ještě v 90. letech se hovořilo o zlatých českých ručičkách a naší průmyslové tradici. Tyto výchozí podmínky dnes nestačí k udržení konkurenceschopnosti a ke zvyšován produktivity práce. To tedy znamená, že v našich firmách, v úřadech a školách došlo ke změnám, které jsou dnes brzdou pro inovace, zvyšování produktivity a konkurenceschopnosti.

Když můžeme koupit technologie a můžeme koupit know-how, tak z toho vyplývá, že problém je v lidech. Nejde o staré a málo kvalifikované lidi. Problém a brzda rozvoje a zvyšování produktivity jsou manažeři a obecně vedoucí pracovníci.

Ve své praxi jsem slyšel mnoho výmluv, proč něco nejde. Když to říká dělník, tak je dobré se zamyslet nad tím, jestli chodí do práce si pouze splnit dané úkoly nebo jestli není znechucen přístupem nadřízených. Směrem vzhůru v organizační struktuře firmy, tak do rozhodování manažeru vstupuje i takový fakt jako je strach o své místo a ohrožení splátek hypotéky. Pokud manažer plní nadřízeným dané úkoly, tak má velkou jistotu, že neohrozí své místo, případně odejde s dobrým odstupným.

Velký problém pro zjednodušování, zlepšování pracovních postupů i pro zvyšování produktivity je školství, jeho podoba a podmínky pro zapojení absolventů do práce. Od roku 1990 se podíl průmyslu na HDP o několik procentních bodů zvýšil. Snížil se naopak podíl služeb. Přesto dlouhá léta dostávali v novinách i dalších médiích prostor „odborníci“, kteří hlásali, že to staré již neplatí, a to nové jde tak rychle kupředu, že vlastně nevědí co mají mladé kluky a dívky učit. To je další a hodně velká překážka pro inovativní myšlení a později i pro růst produktivity práce.

Za posledních 20, 30, 50 let se v základech matematiky, fyziky, chemie či biologie nic zásadního nezměnilo. Takže názor „odborníků“, že nevědí, co mají žáky a studenty učit, je špatný a takový člověk by se neměl plést do školství. Je pravda, že se mění již zavedené a přicházejí nové technologie. To jsou ve skutečnosti znalosti a zkušenosti z matematiky, fyziky či chemie přenesené do nového výrobku.

Vedle chyb v požadavcích na školství, kde se jasně a dlouhodobě upřednostňuje „nějaký“ titul před skutečnými znalostmi a zkušenostmi, je ještě další chyba. Tou jsou jednogenerační týmy, případně týmy s jedním názorem, jedním pohledem na úkol. Tím, kdo k tomu dal prostor, jsou opět vrcholoví manažeři nebo majitelé firem.

Mnoho manažerů nesnáší odmlouvání, jiný názor nebo když jim dokonce podřízený řekne, že zvolený postup je špatný. Jasně jsou výjimky. Měl jsem v týmu paní, které brblala. Můžete namítnout, že to dělá mnoho lidí. Ano. Jenže ona vždy nabídla řešení, jak by to dělala a vzhledem k dlouholeté praxi a skutečnému zájmu, tak její rady fungovaly. Takový člověk, který vidí problém dřív než manažer a nabízí řešení, tak takový kolega je doslova poklad. To spoustě manažerů a politiků nedochází a raději s menší produktivitou vedou týmy podle svého. Podřízený, který nabídl svoji radu a zkušenosti se stáhne a zpovzdálí pozoruje toho manažera či politika jase snaží „objevit kolo“.

Těch drobných i rozsáhlejších překážek, které brzdí naší konkurenceschopnost a růst přidané hodnoty je celá řada. Najdeme je na straně majitelů, kteří jsou za těch 10, 20 někdy i 30 let vedení firmy unaveni a jednají s zaměstnanci jinak, než když měli půjčku a čerstvě zprivatizovaný podnik. Obrovské překážky byly a jsou na straně politiků, kteří především v případě školství, budování infrastruktury a energetiky velmi často sklouzli k prosazování názorů úzkých skupin svých poradců, lobbistů, místo toho, aby prosazovali zájmy výhodné pro celou Českou republiku.

Dotace z EU nebo naše domácí nedávno někdo přirovnal k užívání drog. Firmy, manažeři, kteří se naučili žít z dotací místo z inovací, tak udělají strašně moc, aby získaly další dávku, další dotaci. Jen samotné téma dotací z EU, které místo do infrastruktury směřovaly i do „soukromých školících středisek“, by vydalo na samostatný článek.

Změněná struktura školství, chování a myšlení manažerů a politiků, dotace z fondů EU, to vše pomalu a na počátku nenápadně podkopávalo naši konkurenceschopnost a schopnost zvyšovat neustále produktivitu práce.

Dlouho fungovalo, že když se našla výmluva, tak se tím získal další čas. Pak přišla další krize a řešení se zase mohla odložit. Jenže pokud nenajdeme odvahu jasně a hlavně nahlas si říkat, co bylo a co je špatně, tak se z toho začarovaného kruhu „nerůstu“ ekonomiky a celé společnosti nedostaneme.