Argentinský film. No, proč ne. Získal Oskara. Hm, tak uvidíme. Žánr krimi / mysteriózní / thriller / romantický – to může být pěkný guláš. Jmenuje se Tajemství jejich očí. Tak to mi fakt připadá podezřelé. Přesto jsem si film pustila. A rozhodně to nebyla chyba.
Krimi / Mysteriózní / Thriller / Romantický
Argentina / Španělsko, 2009, 127 min
Režie: Juan José Campanella
Hrají: Ricardo Darín, Guillermo Francella
Základní linii tvoří příběh retrospektivního vyšetřování brutální vraždy, který sepisuje hlavní postava, Benjamín Espósito, jako takovou rekapitulaci svého života. Nechybí napětí, téma nenaplněné lásky, nedoceněného přátelství, protkané motivy nejistoty i nenaplněných nadějí. To ale ještě není to nejzajímavější. Mnohem víc mě dostal pohled do nitra člověka poznamenaného nezodpovězenými otázkami o lidských činech a následcích, o zodpovědnosti a morálce. Espósito totiž nefilozofuje nad promarněnými šancemi ani nemoralizuje o prohnilosti systému. Jen si klade otázky. Začíná u nedokončeného případu, ale mnohem víc ho zajímá nevyřešený vztah s Irene. Tu potkává hned na začátku a brzy se ocitají na křižovatce, z níž se ovšem díky okolnostem vydávají každý jiným směrem. Přesto oba cítí, že okolnosti nejsou hlavním důvodem. Život už je prostě takový – víme, co bychom měli udělat, přesto to neuděláme.
Na druhou stranu postavy, kterým zpočátku byly přisouzeny jen okrajové role, rozehrávají to pravé drama. Alkoholik se sice nedokáže vzdát své vášně – sklenky, ale v jednom okamžiku zcela bez zaváhání se vzdá toho nejcennějšího. Pro přítele. (A to jste se na začátku divili, že se na toho ožralu už dávno nevykašlal.) Manžel zavražděné tiše bojuje svůj vnitřní zápas, který přeroste v monumentální akt osobní spravedlnosti. (Třebaže chvilku před koncem vám hlavou proletí myšlenka, že by klidně mohl on sám být tím úchylným vrahem. Jeden nikdy neví.) Vrah – no ten se sice ničeho nevzdává, spíš naopak, ale ve filmu slouží jako pravdivý příklad lidské zášti a podlosti. To, když je puštěn z vězení jen jako akt osobní zášti vůči Benjaminovi. (Je vám z něj stejně špatně, jako se vám zvedá žaludek z toho šmejda, co ho s radostí propustil.)
Konec je ovšem zásadní. Šok, který při něm zažijete, vás přiková do sedadla. Po chvíli, kdy vámi projede děs i pochopení, si uvědomíte, že jinak to ani dopadnout nemohlo. Vlastně nesmělo. Jediný možný konec, hořkosladká tečka a život jde dál. Teda pro někoho. Jiným skončil, dobrovolně, ale ne zbytečně.
A co že to je v názvu? Oči? Proč? Oči mluví, mlčí, prosí, smějí se, milují i nenávidí. Pokud v nich umíte číst, máte vyhráno. Tedy skoro. Protože to, že něco umíme, ještě neznamená, že to dokážeme zužitkovat. Jako Benjamín. Jako každý z nás.
Stručně a krátce – můžete mít nedůvěru k argentinským filmům. Můžete pohrdat Oskary. Můžete dokonce i odmítat míchání žánrů. Ale tenhle film musíte vidět. Prostě musíte.
