Jak se ve školách zase jednou neučilo aneb neučíme, stávkujeme...

Po několika stávkách v soukromých firmách zasáhla "stávková epidemie" i sektor státní. Stávku si jako prostředek k dosažení svých cílů vybrali učitelé. Prostě se rozhodli, že jeden den ponechají školní dítka svému osudu a péči rodičů a že tak budou demonstrovat svou sílu. Sílu, která má ministerstvo s novým ministrem v čele přimět, aby dalo peníze na navýšení mezd učitelů. Není to první a asi ani poslední stávka této skupiny státních zaměstnanců. Může však tato (či jiná) stávka něco skutečně vyřešit? Jsem hluboce přesvědčen, že nikoliv...

Já učitele zcela chápu a dovedu se vcítit do jejich pocitů a nálad. Jsou to lidé s ukončeným vysokoškolským vzděláním, lidé, kteří jsou zodpovědní za vzdělání dalších generací. Jejich odpovědnost je tedy určitě vysoká. Rovněž ze zkušenosti mohu říci, že učit často bandu darebáků s absolutním nezájmem o probíranou látku, zato s maximálním zájmem o potrápení učitele, není žádná legrace a rozhodně se nejedná o něco, o co je třeba stát. Rozhodně považuji za hloupé argumenty takové, které se snaží navodit pocit, že učitel pracuje pár hodin denně a má extra super dlouhé prázdniny. To určitě není pravda - profese učitelská je zkrátka poněkud odlišná od například profese dělníka v továrně. Ani omylem však není snadná, zejména pokud je vykonávána zodpovědně s uvědoměním si všech souvislostí. Já si skutečně myslím, že povolání učitele by mělo být hodnoceno lépe než tomu dnes je...

Jenže... Každá mince má svůj rub a líc. Politik nemůže myslet jen na uspokojení tužeb a potřeb jedné skupiny či dokonce jednoho člověka. Politik musí myslet systémově a s ohledem na realitu. A realita není dnes nijak růžová. Každý rok narůstá státní dluh cca. o sto miliard. Dovede si představit sto miliard v hotovosti, dovede si vybavit takovou částku? Já s tím mám problém. Nehledě na to, že snad 90 procent rozpočtu jsou tzv. mandatorní výdaje. Tyto výdaje jsou povinné a lze říci, že 90 procent rozpočtu je vlastně předem dáno a nelze o tom jednat, protože tyto peníze má vlastně někdo již zamluveny. Při uvědomění si této skutečnosti lze říci, že vláda je vlastně docela slabý orgán, který fakticky rozhoduje jen o docela nepatrné části společných financí. Vraťme se však k platům učitelů - jejich navýšení způsobí co? Zcela logicky nárust výdajů a tedy navýšení dluhu. A vězte také, že mzdy jsou výdajem mandatorním a natvrdo řečeno - jakékoliv navýšení mandatorních výdajů je téměř nevratné a je v podstatě zatížením všech budoucích rozpočtů i vlád, které tyto rozpočty budou sestavovat. Jinými slovy - pokud přijmeme tezi, že zadlužení je již nyní alarmující a neúnosné, nelze souhlasit s navýšením mezd pracovníků ve státním sektoru. A to přes jasný souhlas s tím, že by si to zasloužili. Ono i milující rodič musí odepřít přání svého dítěte, pokud při pohledu do peněženky zjistí bolestivou skutečnost, že na to nemá.

Jistě, můžeme namítat, že některé prostředky jsou využity neefektivně a že by se měly přehodnotit priority státu tak, aby učitelé dostali přidáno, přičemž peníze se najdou tak, že se v jiném resortu ušetří. Ovšem v tom případě je korektní říci, že každý resort si bude své peníze bránit s tím, že on je potřebuje. Diskuse o tomto se musí vést dlouho před návrhem rozpočtu a věc musí být vyřešena systémově. Ne tak, že na nátlak jedné skupiny někde uberu a této stávkující skupině přidám, aby byl klid. I já souhlasím, že by se měly priority státu změnit a že vzdělání by mělo mít jednou z nejvyšších priorit. Ale systém musí být konzistentní a ne ad hoc měněn podle toho, kdo více křičí.

A nakonec mě zaráží dvě věci i u samotných účitelů. Ti prezentují stávku jako stávku za lepší vybavenost škol, za lepší podmínky pro žáky a studenty, za budoucnost. A přitom vyjde najevo informace, že chtějí 2,5 miliardy na mzdy a pouhých 500 milionů na vybavení. Tohle opravdu nepůsobí důvěryhodně, ale jako kamufláž mající zvýšit popularitu stávky. Ono podpora rodičů slovy: "vždyť oni vlastně stávkují za naše děti a za vybavení jejich škol, to je skvělé. Nemyslí na sebe, myslí na naše děti", se vždy může hodit. A za druhé - je pro mě naprosto nepochopitelné, že vzdělaní lidé, kterými učitelé bezesporu jsou, neustále tak vehementně podporují platový systém, který oceňuje spíše výdrž než kvalitu Ano, mám na mysli tabulkový systém, který automaticky navyšuje mzdy těm, kdo vydrží, zatímco mladý, kvalitní a perspektivní pedagog nemá šanci na adekvátní ohodnocení. Nikdy jsem od učitelů neslyšel, že by žádali změnu. Já ji jako občan žádám - chci platit dle kvality, ne dle tzv. "zásluh". Stejně tak systém preferuje průměrnost před nadprůměrností. Většina mzdy je fixní, jistí, zatímco motivační zásluhové prvky jsou spíše doplňkem. Těm nadprůměrným pak nikdo nemá možnost zaplatit nadstandardní aktivity - exkurze, kroužky, speciální prostředky ve výuce, spokojenost žáků, úspěchy žáků v soutěžích. A jejich motivace být nadprůměrnými klesá. Marně se ptám, proč učitelé nežádají změnu systému odměňování. Že by sami sebe považovali za ty průměrné? Nebo že by si byli vědomi toho, že až tak dobří nejsou a zásluhový systém by pro ně mohl být pohromou? Stále se hovoří o tom, že potřebujeme kvalitní učitele a že kvalitní učitele je nutno zaplatit. S tím lze souhlasit. Ale proč s dobrými odměňovat i ty průměrné či dokonce špatné. Navýšení tarifů zásadně odmítám, je to cesta zpět, cesta k neefektivní distribuci společných zdrojů.

Vzdělání je základním atributem moderní společnosti, vzdělaní lidé jsou jejími tahouny. Proto školství musí být prioritou každé rozumné vlády. Rozumná vláda však nemůže ignorovat realitu. Pokud chceme více peněz do školství, můžeme změnit své priority, ale především musíme dbát o větší efektivitu ekonomiky, aby tato generovala více prostředků třeba pro školství, ale i pro jiné důležité resorty. Přes důležitost školství se však rozumná vláda nesmí nechat vydíráním přesvědčit, aby rozhazovala peníze, které nemá. Každá koruna neinvestičního dluhu poškodí společnost v blízké či vzdálenější budoucnosti. Učitelé samotní si pak musí uvědomit, že státní pokladna není bezedná a že státní zaměstnanec prostě může mít jen takový plat, jaký si společnost může dovolit. A také by si učitelé měli uvědomit, že účelovým zkreslením informací a trváním na systému odměňování založeném na jiných principech než schopnosti, pracovitost a výsledky si také nepomohou...