Hned na úvod, ať je jasno, uvedu pár faktů. Zaprvé žiju na Severní Moravě. Zadruhé jsem proti zásahům člověka na území parku a nejlépe i mimo něj. První deklaraci jsem uvedl proto, aby se do mne mohli vášniví diskutéři okamžitě pustit a měli jasno. No jo, co se Moravák stará o Šumavu… Druhou pak proto, aby nebylo pochyb, na čí straně stojím.
Celá situace kolem kůrovce na Šumavě ve mně budí dvě zásadní obavy. První obava je spojena se špatnou nebo nedostatečnou argumentací zelených zachránců. Jejich protesty jako by vznášelo mále uražené dítě, které musí prostě za každou cenu udělat opak toho, co mu říkají dospělí. Nasadíme lapače – nenasadíte, protože to otráví veverky. Oloupeme kůru - neoloupete, protože nepoznáte zdravý strom od napadeného. Jako by neexistovalo dobré opatření.
Naproti tomu příznivcům zásahu není rozumět vůbec. Jediným argumentem je úbytek turistů a v uvozovkách zničený les. O obojím se dá nicméně pochybovat. Z každého jejich argumentu čouhají peníze. Turista, dříví, vyčíslená škoda...
Můj pohled na les vychází spíše z pohledu na člověka. Člověk tvor inteligentní, neomylný, vládce všehomíra, který si je vždy jistý svým staletími ověřeným konáním, rozhodne se, že zasáhne do lesa. Vždyť on jediný přece nejlépe ví kde má růst buk a kde smrk a do kterého keře by měl nejlépe zalézt zajíc. Takto podaný názor vypadá nejspíš dost směšně.
- Jen však do té chvíle, než na ČT1 spatřím nostalgický dokument o starém traperovi posledním z posledních, který se znavený věkem rozhode opustit kanadskoamerickou severní divočinu. V závěru si do běžících titulků povzdechne, co si tu bez něj ta nebohá krajina počne. Vždyť ji přece roky utvářel svou zbraní, svýma rukama, svými pastmi. On jí přece rozuměl a věděl přesně jak v ní udržovat rovnováhu.
- Jen však do té chvíle, než si přečtu diskuzi pod článkem na zelené téma. I tam je plno traperů, kteří přesně ví, jak na to. Srnkám sůl, prasatům bukvice, stromům pilu… a ekosystém funguje jedna báseň. Opravdu?
Člověk léta čistil koryta řek od naplaveného dříví v plané naději, že tak pomáhá řece k životu. Ve skutečnosti pouze ospravedlňoval fakt, že kláda putující rozbouřeným tokem je nebezpečnou zbraní, která strhává mosty, boří domy a jinak ohrožuje jeho dílo. Nedávno ale vědci přišli na podivný jev. Řeka plná dříví je čistá jako studánka, narozdíl od té samé, kde dříví není. Čím to? Člověk tedy začal bádat po příčinách až vybádal. Padlý strom časem napije vodu, ztěžkne a sedne na dno koryta, kde přirozeně reguluje PH vody, tvoří přírodní bariéry pro zástupy živočichů atp…
Člověk hubil vlka. Byl mu překážkou v poklidném chovu dobytka. Když jej vyhubil, poplácal se po rameni. Opět další kus dobře odvedené práce. A co s nemocnou zvěří o kterou se do této chvíle staral vlk? To opět svěříme člověku. Ten přece velmi dobře pozná která srna je nemocná, než zamíří na její hruď.
V Yellowstone parku v severní americe vlka nedávno pustili zpět do krajiny. Mimo jiné zjistili, že koryta řek, do této chvíle kamenitá, podemletá, nestálá, soustavně se přesouvající a sesouvající jsou najednou nějak jiná, stabilní, pevná, zarostlá travou a stromy Co s tím má probůh společného vlk? řekl by si ne jeden. A to je správná otázka. Myšlenka, kterou si člověk nikdy nepřipustil. Nemocné zvíře pozná každý na první pohled, ale jak rozeznat nemocnou řeku?
Vlk problém vyřešil elegantně. Na svou kořist číhá tam, kde se mu dobře loví. Tam kde si svou kořist může prohlédnout, otipovat, připravit útok a zaútočit. Vlk čeká tam, kde jeho kořist chodí pít. Ta pak nemá čas na blbosti typu ožírání trávy podél břehů. Napije se a vypadne, aby zbytečně neprovokovala. A ejhle, problém rozvolněných říčních koryt je vyřešen.
Člověk vykonával po tisíciletí tisíce podobných skutků a způsobil statisíce následků, o kterých nemá žádné ponětí. Tam, kde navrací vládu přírodě, je pak překvapený, kolik problémů se vyřeší samo a jak elegantně.
Z tohoto pohledu tedy přiznávám, že jsem zarytý zelený fanatik. Prosím vraťte vládu přírodě, tam kde je to možné. Člověk není vševědoucí a jeho vláda nad krajinou jí neprospívá, spíš naopak. Příroda si umí poradit sama, někdy za rok, někdy za desítky let, ale nakonec to dokáže.
A vy Šumavané? Chopte se příležitosti, využijte toho, že zde máte národní park, ve kterém se odehrává malý zázrak znovuzrození, jedinečný experiment, finanční zlatá žíla. Turisté a ne jen ti čeští dychtí po zajímavém příběhu, po tom co jinde není. Udělejte z toho, co považujete za svou slabinu výhodu. Turisté k vám budou jezdit pravidelně. Sami si budou chtít na vlastní oči ověřit, jak se lesu daří po 1, 5, 10 letech od jejich poslední návštěvy. A vy můžete být pokaždé u toho. S novým příběhem, s novou fotokoláží, s novou stezkou, s novou službou, která je zaujme.
