mých nejmilejších 9mm

Musím se přiznat k jedné neodolatelné vášni. Přiznávám, že jej miluji, je to můj mazlík. Každému kdo si jej koupí, je ihned jasné, že získal neocenitelného přítele a pomocníka. Dlouho jsem po něm toužil, dalo by se říci, že v podstatě od dětství. Mami mami, kup mi toho kolťáka, je nádherný, prosím…

Jak ubíhaly roky, měnily se i mé nároky. Od kapslovek jsem pomalu ale jistě přesedlával na ostřejší plemena a to víte, taky rodina a okolí si muselo zvyknout na to, že to s čím chodím na “procházky“ už prostě není pleskačka na přísavky.

Nedávno jsem se však již pevně rozhodnul, že je čas na opravdu pořádnou zbraň. Vysněného. Browninga 9mm.

Je krásný, má hebkou sametově černou srst, poslouchá na slovo a každý komu jej ukážu, prostě neodolá a musí si ho pohladit.

Jako každý pořádný kvér i ten můj dostal své jméno a to snad dříve než jsem jej koupil. Říkám mu Aron. Takové až skoro psí jméno. Je to nejblíž Charonovi (převozník duší na onen svět).

Od té doby co jsem si jej pořídil, již máme spoustu společných veselých příhod. Například nedávno jsem šel s kamarády na procházku do parku a jeden otrapa kolem nás za šera několikrát proběhnul tak těsně a tak z nenadání, že jsem se neubránil a reflexivně sáhnul do pouzdra a tasil.

Přiznám se, že netuším čeho se ten nebohý běžec tak strašně polekal, ale co už se dá dělat. Další kolečko už si ten den asi neměl chuť dát. Prostě Aron potřeboval vyvenčit, přece ho nebudu pořád trápit v pouzdře, vždyť je to skoro týrání…

A nebo tuhle jsem spěchal (vlastně spíše utíkal) na autobus a zapomněl jsem připnout ten kožený pásek, který drží Arona v pouzdře. Co čert nechtěl, vypadnul ven v pravděpodobně vůbec nejblbější chvíli jaká může nastat. Jak jsem byl ve výskoku, cítil jsem, že se mi cosi od boku uvolňuje a padá k zemi. Bum. Naštěstí se nic vážného nestalo. Rozhlédnul jsem se po ulici a říkal si že to bylo celkem štěstí. Je ale pravda, že lidi kolem byli trochu vyplašení, což se ale přiznám, naprosto nechápu. Moje zbraň je vždycky zajištěná a v komoře není náboj, takže k samovolnému výstřelu nemůže dojít!

Nicméně když už jsme u toho, tak jednou musím přiznat, že náboj v komoře byl. Strašně rád chodím na túry po horách a značených stezkách (jsem hrozné jelito a zabloudil bych). Tam, když kolem není ani noha a mám jistotu, že jsem sám, nemůžu odolat a vyvenčím Arona. Vytáhnu odjistím nabiju a bum, bum,bum. Ať si chlapec trochu užije. Co by měl ze života, s náhubkem, pořád na řemínku. No a tenkrát jsem po cestě již za šera potkal takovou sebranku asi šesti přiopilých lidí. Působili dost nebezpečně a ryli do mě. Prý co tam s tím mávám, jestli nejsem nahlavu, že prý tam chodí malé děti a ble ble ble.

Tak jsem jim řekl že kdyby nebylo takových otrapů, jako jsou oni, můj Aron zůstane v pouzdře v klidu a nikomu neublíží. Stejně mám pocit, že vůbec nepochopili, co jsem se jim snažil vysvětlit.

Úplně poslední historku mám z minulého týdne, kdy jsem Arona venčil a hráli jsme si společně cestou domů (přiznávám, že v husté zástavbě a osídlení).

Aron střílel na plechovky, co jsem si stavěl cestou domů a jednou (vlastně dvakrát) omylem střelil taky po chlápkovi s malým dítětem. Představte si, že měl na triku plechovky Coca-Cola. Úplně mne to zmátlo, ale chlápek byl jak smyslů zbavený. Prý proč to nezajistím, že jsem se snad úplně zbláznil. Dítě na mne chudák koukalo dost vyděšeně. Nemohl jsem se ale ubránit tomu, abych na něj nevyjel. Byl to debil. Kdyby nevypadal jak plechovka, v životě bych na něj nevystřelil. Může si za to sám, blbec jeden. A taky jsem mu to pěkně od plic řekl …

ps: odpověď na to, zda se vám to jen zdá nebo je to opravdová skutečnost, najdete později v doplnění k článku. Nicméně doufám, že to nebudu muset nikam psát a všichni se na tom shodnete v diskuzi.

Dodatek:

S vysvětlením začnu poněkud obšírněji. Přiznávám

a)      že opravdu nejsem fanatik do zbraní, žádnou nevlastním a nikdy jsem nic podobného co je popsáno v článku neprováděl. Článek se střelných zbraní vlastně vůbec netýká.

b)      že se popsané opravdu stalo, ale já byl vždy v opačné pozici, běžce v parku, jednoho z šestice na horách i onoho otce s dítětem

c)      že - jak již jedna bystrá pisatelka v diskuzi poznamenala - zbraní není myšlen browning 9mm, ale pes

Nemám chuť zde dále zabředávat do diskuze o tom, kolik psů máme nebo nemáme v rodině, jak je mám rád nebo nemám, problém je jasně daný. Kdo chtěl, pochopil. Kdo nechtěl nepochopil a nepochopí nikdy, nebo až bude pozdě.