Přišli dřív než jsme se nadáli a nikdo neví co s nimi ani jak je zastavit. Odkud se vzali? Přicházejí hlavně z oblastí, kde se bojovalo či ještě bojuje tedy ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu, Libye ale i dalších zejména afrických zemí
Proč přicházejí? Míří za vidinou lepšího života hlavně do bohatších zemí EU. Proč odcházejí? Není se čemu divit. Doma mají bezperspektivní „zhroucený stát“ se všemi důsledky pro život v něm…
Zhrouceným státem se obvykle rozumí území bez efektivní centrální správy či místní samosprávy na kterém panuje všeobecný chaos, kriminalita, ekonomický úpadek a bída obyvatelstva. Zhroucený stát je přirozeným zdrojem masivních uprchlických vln.
Státy a jejich struktury se nehroutí samy od sebe. Vždy jde o důsledek vnitřního pnutí či vnější intervence. Nejčastěji pak o kombinací obojího.
Ve zhrouceném Iráku a Afghánistánu se nepříliš úspěšně demokratizuje již několik desetiletí. Pravděpodobně se do těchto zemí za ta léta někomu zadařilo prodat hodně zbraní nebo zvýšit odbyt coca-coly avšak kromě zhroucených států a statisíců zmařených lidských životů se zde podařil spíše pravý opak – tedy místo parlamentarismu a demokracie zde máme aktuálně raketový vzestup radikálních islamistů i s jejich neuvěřitelnými krutostmi a středověkým barbarstvím. Pojmy jako Taliban či Islámský stát není myslím potřeba více popisovat.
Zhroucená Sýrie či Libye jsou zase asi nejkřiklavějšími důsledky tzv. „Arabského jara“
Jako arabské jaro je označována vlna protestů, nepokojů, povstání a revolucí, které probíhaly či probíhají ve většině arabských zemí od konce roku 2010 až do současnosti. Konkrétní motivy pro začátek protestů byly v různých zemích různé, spojuje je hlavně boj proti chudobě, nezaměstnanosti a špatným životním podmínkám a s tím související odpor vůči dlouhodobě vládnoucím a často autoritářským a zkorumpovaným režimům.
Jenže není v konečném součtu lepší stát který funguje sice jinak než by se nám líbilo – nežli chaos a bezvládí státu zhrouceného?
. Ti, kteří se na zhroucení těchto států s logickým exodem uprchlíků nejvíce podíleli si sedí v bezpečí za svou „Velkou louží“ , před nežádoucími uprchlíky jsou z jihu chránění novodobou „Železnou oponu“ a ze vzduchu neuvěřitelnou byrokratickou mašinérií.
Evropa má prostě smůlu. Hranice má snadno překročitelné a její prvoplánovými liberály tolik kritizovaný „archaický“ sociální systém kupodivu přitahuje běžence ze zhroucených států jako magnet.
Minulá generace zářila z otevírání světa, stříhání hraničních drátů a z možnosti bujarého cestování bez smyslu a cíle.
Nyní - jaký to dějinný paradox – nás dost možná čeká období kdy bude nutno branku zase co nejdříve přivřít…
Vypadá to, že dějiny se cyklicky opakují.
